2 Devítka bahnem, vodou a přes spadané stromy

S úsměvem na rtech, modřinou na koleni a schnoucím prádlem v koupelně vzpomínám na sobotní běžecký závod v terénu. Rozhodně zatím nejšpinavější běh, který jsem kdy absolvovala! Okamžitě po doběhu jsem se sice osprchovala a převlíkla do teplého, domů jsem ale stejně dorazila mokrá a zmrzlá až na kost, protože vytrvalý déšť mě provázel i zbylých deset kilometrů na kole směr domov. 

Ale chronologicky... Hned zrána jsem koukla ven a zjistila, že čtyři stupně Celsiovy a mžení budou vyžadovat dlouhé rukávy a nohavice, nemluvě o kopě náhradního oblečení, pokud webová stránka nelže a zvěsti o brodění bahnem nejsou jen pokusem o nalákání zvědavců, bláznů a dobrodruhů všeho druhu. Protože jsem přišla o auto, zbyl mi nakonec jen bicykl a tak to zároveň znamenalo nacpat do baťohu jen to nejdůležitější a zbytečné propriety, které by určitě našly prostor v autě, ale ne na mých zádech, nechat doma. Dobře jsem se nasnídala (dva krajíce chleba se salámem a trocha tvarohu s fíkovou marmeládou zalité džberem čaje s medem), vlípla post sem na blog a s očekáváním vyrazila ven. Vzhledem k dešti a charakteru závodu jsem úplně opominula i jinak nezbytnou řasenku a ve spěchu zapomněla i na hodinky, které mi nakonec docela chyběly. 

Nevěděla jsem úplně, kam jedu, poněvadž jsem na samotném místě konání nikdy nebyla, ale zhruba jsem si pamatovala mapu a tak cesta ubíhala v pohodě. Ono se to totiž na Severu má tak - prakticky nemůžete zabloudit, protože cesty jsou jen tam, kde lze v blízkosti najít lidská obydlí. Kde cesta nevede, se daleko stejně nedostanete. Kvůli zalesněnému, zarostlému terénu s mechovými pláněmi a balvany roztroušenými všude tam, kde neroste žádná vegetace. Tudíž vždycky nějak trefíte. 

Mírně promoklá jsem půl hodiny před startem dorazila k chalupě, zaprezentovala se, dostala číslo a šla obkouknout okolí startu (a konkurenci). Hned u startu a zároveň i cíle jsem zaregistrovala dva obrovské kontejnery naplněné vodou, listím a větvemi, pak pár potrubních rour a nějaké ocelové konstrukce. A taky zlověstně vyhlížející rybník, na který se snášely kapky deště. Začalo mě jímat neblahé tušení, že si nakonec i zaplaveme (pořadatelé byli skoupí na informace a závod v médiích shrnuli do fráze "terénní běh s přírodními i umělými překážkami). V ten okamžik taky vzalo za své prvotní rozhodnutí vzít si s sebou do ledvinky mobil (a odměřit si tak endomondem trasu a čas). Protože jsem podobný závod ještě neabsolvovala, věnovala jsem víc času obhlížení závodníků. Někteří mi přišli moc navlečení a skoro všichni měli čepice a rukavice. Je pravda, že byly jen čtyři stupně, ale proč se tak zavlíkat? Nakonec jsem upustila od tříčtvrťáků a v rychlosti zaběhla do chalupy převlíct se do dlouhého. A vzala jsem si nakonec i rukavice, abych si trochu ochránila ruce, pokud by se lozilo po čtyřech (jakože se lozilo). Moc jsem se nerozcvičovala, protože z kola jsem byla rozhicovaná ažaž (poslední tři kilometry k chalupě vedly do kopce), jen jsem se pořádně protáhla a trochu se rozklusala. 

Na startu začalo už regulérně lít a já se nemohla dočkat výstřelu, tak jsem se na závod těšila. Hned po dvou stech metrech se trať stočila do lesa a na pěšiny (stydím se to nazvat pěšinami, protože kudy jsem běželi, nikdo se zdravým rozumem chodit nebude), kde bylo místo akorát tak pro jednoho. Zrak jsem měla přilepený jen na nohy běžce před sebou, na nic jiného nebyl čas. Povrch se totiž furt měnil - hrboly, vysoká tráva, spadané haluze, díry a prohlubně, kameny a pařezy, spadané stromky a větve. Jeden blbý došlap a kotník (nebo oba) v háji. Běželo se mi pohodlně, nechtěla jsem se uhnat vzhledem k tomu, že jsem netušila, co mě podél trati čeká. 

Dál v lese se půda proměnila v bahno, bláto a marast, jednou jsem se propadla až po kotník, ale hned zas srovnala krok a rytmus a běžela s očima upřenýma dolů před sebe dál, až se najednou zem začala zvedat a já zahlídla na sobě navrstvené pořádné balvany a lana. No co, popadla jsem lano a začala se vytahovat po balvanech nahoru. Chvála bohu za ty rukavice. Pak už mě do konce prvního okruhu čekalo jen překonání dvou potrubních rour o průměru zhruba metr (k té druhé byl krátký rozběh, takže jsem si ji pěkně osedlala, směju se tomu ještě teď), podlezení uměle postavených plůtků a už jsem slyšela povzbuzování diváků na stadionu. Opět roura (tentokrát jí prolízt) a k mé úlevě nenásledovalo překonání rybníku libovolným stylem, ale "jen" přebrodění kontejnerů s vodou sahající po kolena, skok ze dvou metrů zase na pevnou půdu, přelezení obří špulky, překonání ocelových konstrukcí a vbíhalo se do druhého, kratšího kola. 

Druhé kolo bylo ještě zablácenější než první. Už mi trochu docházely síly, takže jsem sem tam zakopla a vůbec to byla větší makačka. Navíc jsem za zády slyšela supění (chumel cca stovky účastníků se roztrhal hned po startu s vběhnutím do lesa a většinu trasy jsem běžela sama) a pořád přemýšlela, jestli je to jeden vzrostlejší chlap nebo dva menší. Zástupce mužského pokolení to byl ale určitě, takové zvuky by ženská nevydala, natož opakovaně. To už jsem delší dobu hledala ideální stopu, kličkovala mezi mladými hustě nasázenými jehličnany a připadala s těmi sípavými zvuky v zádech jako štvaná zvěř. Vzpomněla jsem si na všechny severské detektivky, které jsem kdy viděla (od Jägarna až po Wallandera) a pochopila, že o potřebnou atmosféru ve filmech se fakt maximálně postará příroda. Země zase měkla, až jsem před sebou uviděla asi dvacetimetrový úsek černého oraniska. 

Na chvilku jsem zaváhala, kudy to nadělení oběhnout. Supění zezadu se přibližovalo. Vůle nenechat se předběhnout mě vrhla vpřed. Přímo do marastu. Udělala jsem dva kroky a pravá noha zůstala až po koleno pohřbená ve studeném bahně. Úplně to rozhodilo moji křehkou rovnováhu, takže jsem sebou plácla do bahna jak dlouhá tak široká. Vzepřela jsem se na pažích, které taky zajely do bahniska jako nůž do změklého másla a začala se smát sama sobě, jak jsem asi musela zezadu, v perspektivě "pronásledovatele", vypadat. Taky mi hlavou proběhlo slovo "Ötzi". Přibližně v tu chvíli jsem taky zjistila, kdo mi to poslední dva kilometry funěl na záda. Asi metrákový chlap se poučil z mých chyb a přehopkal bažinu suchou nohou jak baletka. 

To už do konce zbýval zhruba jen kilometr vyšperkovaný lezením po dřevěné konstrukci do třímetrové výšky a seběhnutí z kopečka do cíle. Uvítaly mě ovace a napřažené paže s mobily - ze zatím doběhnuvších závodníků jsem s přehledem byla ta nejšpinavější (celkově jsem doběhla pátá mezi skoro třiceti ženskýma, devítikilometrovou krasojízdu terénem jsem zvládla za cca padesát minut). Pak už jen následovala sprcha, pečlivé zabalení všech zablácených věcí, horká masová polívka a nějaká ta výhra v tombole (sada vosků na běžky a reflexní proužky). A doma se pralo...

Jestli napřesrok poběžím zas? No to se vsaďte.