28 Moje mužské úterky

Do třetice všeho dobrého feministického.

V úterý žiju jako většina mužů s rodinou (tedy kromě faktu, že většina mužů není zároveň těhotných jako momentálně já).  Po v poklidu strávené noci vstanu do práce, neboť manžel je tři dny v týdnu doma na rodičáku a má plnou zodpovědnost za naše batole, včetně nočního vstávání k němu v případě nočních můr nebo hladu. Vypiju si čaj a posnídám, zatímco nahoře v ložnici už slyším čilé mládě natěšené na skotačení a hopsání v peřinách. Představuju si, jak je po neklidné noci s Minicyklistkou mně. Nezávidím Mužovi. Ještě by určitě zamhouřil oči a aspoň čtvrthodinu si pospal, ale je mi líto. Dnes to nejde, jsi táta na plný úvazek a já živitelkou rodiny.

Vypravuju se do práce. Protože v úterý večer plavu, na ranní trénink do posilovny asi nepojedu. Nebo jo? Jo. Čas mám a na rozdíl od manžela jsem odpočatá, tak co. Po pětikilometrové jízdě na kole (Muž má štěstí, že jízda autem mi po městě připadne zbytečná, takže se s Minicyklistkou nemusí trmácet MHD, jakkoli pohodlná je, a tak má auto téměř vždy plně k dispozici) dorážím do fitka. Rozehřátá skočím rovnou k velké ose a oddřepuju svoje sety. S potešením zjišťuju, že forma je pořád dobrá, 50 kg není problém. Pokračuju přítahy v předklonu a vestoje k bradě. Dál ramena procvičím s kettlebell a svoji půlhodinu zakončuju hyperextenzemi v kombinaci s výpady s rotací. Všechno je v pořádku, Pasažér evidentně nemá nic proti. Sprcha, umělecká desetiminutovka před zrcadlem a jede se do práce. Muž mi jako ohleduplný partner včera večer nachystal svačinu i oběd (stejně jako já chystávám jemu), takže jedu přímo do zaměstnání, žádné přestávky a nákup hotových zmražených jídel.

V práci si užívám svých osmi hodin. Taky si užívám faktu, že za sebou můžu zavřít dveře na WC, aniž by se na druhé straně ozývaly protesty provázené boucháním a křikem. Během dne mám možnost konverzovat v odborném žargonu, uplatňovat svých x let vysokoškolského vzdělání a aktivně pracovat na svém profesním růstu. Těší mě vědomí, že moje penze se snad nebude moc lišit od mužovy. Ano, už teď myslím třicet let dopředu, připomněla mi to ostatně každoročně rozesílaná oranžová obálka s penzijní prognózou. Pokud půjdu do důchodu v 65 letech, budu mít o skoro o 20 % vyšší důchod, než bych měla při odchodu po dovršení 63. roku. Hmm, tak uvidíme.

Končím v 16.45 hod., jdu se převlíct do sportovního, abych si na kole odšlapala dalších pět kilometrů domů. Po cestě ještě nakoupím pár maličkostí. Muž určitě nakupoval, ale nepeče a tak většinou nemá potuchy, že mi právě došlo to či ono potřebné k úspěšnému pečení chleba nebo buchet. Taky musím vyzvednout balík na poště. Málokdy mám totiž trpělivost zkoušet něco v kamenném obchodě s čipernou Minicyklistkou pobíhající okolo, raději objednávám přes e-shopy, vyzkouším v klidu doma a vrátím stejnou cestou, pokud zboží nevyhovuje.

O půl šesté dorážím domů. Vítá mě vůně právě připravované večeře (a obědu na další den) a rozesmátá Minicyklistka. Dlouze se objímáme a povídáme si. Muž stojí v kuchyni a je rád, že se mu batole už neplete pod nohy. Teď se totiž plete pod nohy mně. Mám zhruba dvě hodiny, než odjedu věnovat se svému novému koníčku - plavání. Tyhle dvě hodiny trávím skoro výlučně v Minicyklistčině společnosti, která mě celý den neviděla a tak jsem pro ni vzácná. Listujeme v knížkách, povídáme si, vyjdeme před dům obhlídnout květoucí narcisy a poohlídnout se po veverkách a srnkách, které se často zdržují na dohled mezi stromy. Všichni tři/čtyři společně povečeříme, já umyju nádobí, abych aspoň trochu přiložila ruku k dílu. Vidím na Mužovi, že den byl dlouhý a že Minicyklistka nebyla v dobrém rozpoložení celou dobu. Přesto toho spolu stihli docela dost. Jako obvykle navštívili knihovnu a kroužek rytmiky pro děti, stihli nákup, spánek po obědě, nějaké to praní, udržovat bydlení v čistém stavu atp. No však to všichni známe. Tisíc malých věcí, ale umořilo by to i osla.

Odbila půl osmá a já balím tašku a odjíždím plavat. Doma nechávám dva unavené lidi, určitě spolu zvládnou i zbytek Minicyklistčina dne. Uklidit hračky, umýt, druhá večeře, pohádka a dobrou noc. Doba mezi pohádkou a "dobrou noc" momentem je někdy různě dlouhá, znám to sama a myslím na svoje dva nejmilejší při jízdě autem směr bazén. Dospělák by si přál, aby dítě konečně už zavřelo oči a usnulo, ale ne vždycky to jde bez zádrhelů. V duchu přeju Mužovi, aby všechno šlo hladce a on se mohl v klidu zřítit do křesla a na pár minut si odpočinout, než začne s přípravami na další den.

Kraulařský kurz se chýlí ke svému konci, zbývá už jen pár úterků. Dnes opět začínáme rozplavbou, následují technická cvičení a pak načínáme intervaly. Dnes je to 8x25 metrů s dvacetivteřinovým odpočinkem a - překvápko - jdeme na stovky. Minule byly "jenom" padesátky?! Zvládnu to? Snad trenér ví, co dělá. Ale co se může stát nejhoršího, uklidňuju se. Pokud přijde panika, buď se zkusím zklidnit, nebo to prostřídám znakem. O půl deváté večer už každý máme svoji vlastní dráhu. Vidím před sebou klidných padesát metrů modrozelené vody. Trenér nám připomíná, co už známe, ale co se často s novou výzvou zapomíná. Nenapalte tempo. Klidné obrátky. Moc se nenadechujte, ať neskončíte v kyslíkovém dluhu. A já si pro sebe opakuju - nekopej tolik. Vždycky, když cítím, že začínám plýtvat energií, přestávám kopat, to mě hodí zpátky do klidu. Připravit, jedeme na celou. Pět vteřin, čtyři, tři, dva, jedna... Teď! Pořádný odraz, pár záběrů pažemi, než poprvé otočím hlavu k nádechu. Klidné záběry paží, plynulý kyvadlový pohyb nohou. Hlídám si, abych tzv. nejezdila na kole, tzn. nekrčila nohy v kolenou. S tím jsem první týdny bojovala, jojo, to jen ten můj běh a cyklistika. Jen tak si máchám nohama a vizualizuju si "immersion swimming". Určitě se nemůžu chlubit tak ladnými pohyby, ale psychicky mi tahle představa pomáhá. Vlevo ve vedlejší dráze vidím před sebou maníka, který v kurzu vyčnívá nad všechny ostatní. Přezdívám mu Žralok. Ten se s tím nepáře, je daleko před námi. Koukám pod vodou na jeho techniku a přemýšlím o tom, že má fakt vychytaný pohyb paží pod hladinou a pořádný odpich. Jako by se každým záběrem zapíchl rukou do vody před sebou a popotáhl se o notný kus dopředu. Taky rukama nedělá žádné bubliny. Kouknu se, jak jsem na tom s bublinami já - levá ruka v pohodě, ta má přechod ze vzduchu do vody dobrý, pravá ruka dělá bubliny víc. Otáčím se a načínám druhou padesátku. Nohama pořád jen tak máchám. Plavu hlavou, nemá smysl se honit. Plaveme konec konců dva, tak ať se nezakyselíme.

První stovka je za námi! Moje první souvislá stovka v životě! Ježiš, mám obrovskou radost. Ostatní vypadají úplně lhostejně, jako kdyby takhle plavali každý den. No nic, třicet vteřin odpočinku a jdem na druhý úsek. Ze zkušenosti vím, že se mi poplave líp. Už vím, že stovku zvládnu, a to mi dodá klid a větší sebevědomí. Jo, je to tam. Soustředím se jen na to, aby se mi při nádechu nepotápěla natažená paže. A teď třetí stovka. Párkrát si zakašlu pod vodu, když se mi při nádechu dostane voda do nosu, ale neztrácím takt a tempo. Tohle jsem si v zimě nedokázala představit. Pak nás trenér opět překvapuje a říká, že s námi sice chtěl zkusit 3x100m, ale když plaveme tak dobře, zkusíme to ještě dvakrát. Přemýšlím, že čtvrtý úsek vypustím, přece jen jsem těhotná, ale pak převládne zvědavost. I čtvrtá stovka jde nad očekávání dobře. Sice už mi trochu ubývají síly a nastupuje únava, ale necítím se zahlcená. Před posledním úsekem nás trenér pobízí, abychom závěrečných padesát metrů vystupňovali a pořádně zapojili i nohy. Tak teda jo. Po obrátce začínám víc kopat. Vidím, že mám ještě pořád dost sil, že vlastně plavu s přehledem. Daří se mi zrychlit. No teda! Dnes jsem zvládla půl kilometru ve svižné rychlosti. Cítím, jakou energii ve mně tenhe poznatek vyvolává, a už teď se těším, až zase v týdnu půjdu plavat. Na závěr si povídáme o dalších možnostech jak pokračovat v plavání. Já osobně nějak velké ambice nemám, aspoň tedy do porodu ne. Příští rok bych ale chtěla zkusit open water a po pětatřicítce se přihlásit na Vansbrosimmet - 3km plavání - a zkusit tak Svensk klassiker. Během jednoho roku zvládnout Vasův běh, cyklistickou třístovku, třicetikilometrový běh v terénu a už zmíněné plavání.

Tenhle myšlenkový tok mě provází při převlíkání v šatně. Venku začalo pršet, ale co. Dnešek mě pořádně namotivoval. Už abych mohla jít zase plavat, vidím to ale nejdřív na pátek ráno. Domů se vracím o tři čtvrtě na deset. Muž má noční pohotovost u Minicyklistky, takže se nemusím o nic starat. Jen si nachystám věci do práce, dám sušit mokré plavky a zakousnu se do pozdní druhé večeře. To je panečku pohoda. Nemusím nic řešit. Doma je uklizeno a útulno, nádobí umyto, navařeno i na zítra a nadto můžu vypnout i v noci. Fakt, že většina mužů takhle žije každý den - tzn. práce, pozdní příchod domů, pohrání si s potomkem a poté čas na vlastní zájmy včetně dokonalého servisu doma - a že tohle všechno považuje za svoje právo a samozřejmost, mi v 21. století připadá naprosto mimo. Popravdě, já kdybych takhle žila každý (byť jen pracovní) den, velice bych se být mužem styděla. Vůči svému protějšku, vůči svým dětem.

No nic, předpokládám, že muži to tu nečtou, takže svým dětným čtenářkám přeju aspoň jeden den v týdnu strávený podle svých představ, ať už jsou to představy jakékoli!

Mějte se!