(aneb malá vzpomínka na 32. t. předchozího těhotenství)
Poslední dva týdny jsem zažila menší pohybovou krizi v kombinaci se zvýšenou zálibou v obilninách (rozuměj pečivo, krekry, slazené müsli), což ústilo do zadržování vody v těle a ještě menší chuti se hýbat, když jsem si představila, jak se mám svlíknout do plavek. Naštěstí se mi podařilo najít cestu ven z toho začarovaného kruhu (stačila zatuhlá záda, bolest v kříži a nevrlost a k tomu ještě návštěva bazénu, zajímavé, že pohyb člověka nakopne natolik, že ho pak přejde žravá) a teď už jsem opět ve své kůži a návštěvy bazénu se proměnily v ctižádostivé pokusy plavat ještě dál a technicky ještě líp než při každé posledním tréninku (jestli se teda o trénincích dá mluvit v pokročilém stádiu těhotenství, ale věřím, že ano, rozhoduje přece subjektivní pocit). A bolesti v bedrech jsou zase tytam, za což jsem opravdu vděčná.
Plavání a rehabilitační posilování doma nebo v práci tvoří moje hlavní tréninkové aktivity. Ve srovnání s minulým těhotenstvím prakticky nezvedám činky a na crosstrainer jsem si ani nevzpomněla. Namísto toho se mi o každodenní pohyb stará Minicyklistka. Minimálně hodinové procházky denně prokládané dřepy (musíme si prohlídnout každého mravence a ulomenou větvičku), vzpírání s rotací střídané s poponášením těžknoucího břemena (to když se moje a Minicyklistčina vůle ohledně směru chůze rozcházejí), krátké sprintové intervaly (hrajeme na hoňku, ať už doma nebo na čerstvém vzduchu) a tak podobně. Kromě toho plavání třikrát týdně, deset km denně na kole a posilování obden a na nedostatek pohybu si opravdu nemůžu stěžovat. Pak taky ta měsíční soutěž "o nejaktivnějšího chodce" v zaměstnání (můj průměr činil 16 800 kroků/den). Však taky večer usínám během pádu do postele.
Zatím nepozoruju výrazné rozvolňování vazů a s tím spojené obtíže (jako jo, jsem po ránu trochu ztuhlá a večer unavená, ale na to první platí rozvičení a na druhé spánek) a moc bych si přála, aby mi moje dobrá kondice vydržela až do dne D (a taky dlouho po něm). Užívám si čilé Minicyklistky a poklidného Pasažéra v břiše, ale už teď mám plány na aktivity bez těhotenského břicha. V září jsem přihlášená na pětikilometrový závod (ještě se uvidí, v jakém stavu budu tak brzo po porodu) a hlavně se nemůžu dočkat svých ranních výběhů (za předpokladu, že mě Pasažér pustí mezi čtvrtou a šestou z postele). Protože plánuju delší výběhy a chci s tím skloubit i kojení (kéž by Pasažér byl stejně snadný novorozenec jako Minicyklistka!), pořídila jsem si běžeckou láhev do ruky. Ano, mám sice batoh s vakem, ale nad dvacet kilometrů ty svoje běhy nevidím. Zkrátka se na podzim cítím poměrně dobře připravena. Střádám si na své zdravotní konto a jsem vyzbrojena vědomím, že už nebudu muset nově růst a zrát do mateřské role (už přece jen vím, co to obnáší být mámou). No a k tomu ještě ta láhev od Salomonu. No jejej. Podzime, těším se na tebe!
Ale nejdřív si užiju léto.
Poslední dva týdny jsem zažila menší pohybovou krizi v kombinaci se zvýšenou zálibou v obilninách (rozuměj pečivo, krekry, slazené müsli), což ústilo do zadržování vody v těle a ještě menší chuti se hýbat, když jsem si představila, jak se mám svlíknout do plavek. Naštěstí se mi podařilo najít cestu ven z toho začarovaného kruhu (stačila zatuhlá záda, bolest v kříži a nevrlost a k tomu ještě návštěva bazénu, zajímavé, že pohyb člověka nakopne natolik, že ho pak přejde žravá) a teď už jsem opět ve své kůži a návštěvy bazénu se proměnily v ctižádostivé pokusy plavat ještě dál a technicky ještě líp než při každé posledním tréninku (jestli se teda o trénincích dá mluvit v pokročilém stádiu těhotenství, ale věřím, že ano, rozhoduje přece subjektivní pocit). A bolesti v bedrech jsou zase tytam, za což jsem opravdu vděčná.
Plavání a rehabilitační posilování doma nebo v práci tvoří moje hlavní tréninkové aktivity. Ve srovnání s minulým těhotenstvím prakticky nezvedám činky a na crosstrainer jsem si ani nevzpomněla. Namísto toho se mi o každodenní pohyb stará Minicyklistka. Minimálně hodinové procházky denně prokládané dřepy (musíme si prohlídnout každého mravence a ulomenou větvičku), vzpírání s rotací střídané s poponášením těžknoucího břemena (to když se moje a Minicyklistčina vůle ohledně směru chůze rozcházejí), krátké sprintové intervaly (hrajeme na hoňku, ať už doma nebo na čerstvém vzduchu) a tak podobně. Kromě toho plavání třikrát týdně, deset km denně na kole a posilování obden a na nedostatek pohybu si opravdu nemůžu stěžovat. Pak taky ta měsíční soutěž "o nejaktivnějšího chodce" v zaměstnání (můj průměr činil 16 800 kroků/den). Však taky večer usínám během pádu do postele.
Zatím nepozoruju výrazné rozvolňování vazů a s tím spojené obtíže (jako jo, jsem po ránu trochu ztuhlá a večer unavená, ale na to první platí rozvičení a na druhé spánek) a moc bych si přála, aby mi moje dobrá kondice vydržela až do dne D (a taky dlouho po něm). Užívám si čilé Minicyklistky a poklidného Pasažéra v břiše, ale už teď mám plány na aktivity bez těhotenského břicha. V září jsem přihlášená na pětikilometrový závod (ještě se uvidí, v jakém stavu budu tak brzo po porodu) a hlavně se nemůžu dočkat svých ranních výběhů (za předpokladu, že mě Pasažér pustí mezi čtvrtou a šestou z postele). Protože plánuju delší výběhy a chci s tím skloubit i kojení (kéž by Pasažér byl stejně snadný novorozenec jako Minicyklistka!), pořídila jsem si běžeckou láhev do ruky. Ano, mám sice batoh s vakem, ale nad dvacet kilometrů ty svoje běhy nevidím. Zkrátka se na podzim cítím poměrně dobře připravena. Střádám si na své zdravotní konto a jsem vyzbrojena vědomím, že už nebudu muset nově růst a zrát do mateřské role (už přece jen vím, co to obnáší být mámou). No a k tomu ještě ta láhev od Salomonu. No jejej. Podzime, těším se na tebe!
Ale nejdřív si užiju léto.
