49 Mateřská a otcovská dovolená. Ve Švédsku a v našem podání.

Dostala jsem na blogu nedávno otázku, jak to ve Švédsku funguje s mateřskou a rodičovskou dovolenou. Odpověď je jednoduchá: Dle mého skromného názoru to funguje dobře (i když by to mohlo být ještě mnohem lepší). Dobře to funguje proto, že o děti pečují taky muži.

Než se dostanu k subjektivním zážitkům, nabídnu suchá fakta. Ať si uděláte obrázek sami/samy. Možná že už během jejich čtení přijdete na výhody/nevýhody švédského systému. Budeme se bavit o stále ještě nejčastějším rodičovském modelu, tzn. žena a muž.

Na dítě připadá 480 dnů celkové dovolené, z toho je 60 dnů (od května 2015 nově 90 dnů) vyhrazeno matce (mateřská dovolená) a stejný počet otci (otcovská dovolená). Pokud má rodič dítě pouze ve své péči, má nárok na dny druhého rodiče. Oba rodiče si "své "dny musejí vybrat, nelze je postoupit tomu druhému. Pakliže si je jeden z nich/oba nevyberou, dny propadnou. Zbytek dovolené, čili 360 dnů (480-120), resp. 300, je dovolená rodičovská, a ta bývá od úřadu nastavena na přesnou polovinu oběma rodičům, ovšem rodiče spolu dny mohou směňovat. Pak to většinou vypadá tak, že muž svoje dny postoupí své partnerce. Otec má kromě svých 60 (90) dnů ještě 10 dnů volna v souvislosti s narozením dítěte, ty si musí vybrat nejpozději do 60 dnů od porodu. Může si je vybrat celoúvazkově nebo je podělit, což znamená, že doma bude třeba 20 dnů, ovšem s polovičním příspěvkem každý den. Když už mluvíme o otcovském příspěvku během těch 10 poporodních dnů - ten činí 80 % mužova platu. 

Oba dva rodiče mají během prvního roku dítěte možnost vybrat si 30 dnů společně (mateřská a otcovská dovolená zároveň, tedy dvojitý příspěvek) do ukončeného prvního roku dítěte. Tohle považuju za skvělé mj. v případě druhého a dalších potomků - táta může s rodinou zůstat až šest týdnů a partnerce ulehčit tím, že se bude starat o starší děti, zatímco ona se dává dohromady po porodu a věnuje se hlavně novorozenci. Přičemž rodina nijak zvlášť finančně netratí.

Výš jsem zmiňovala výši příspěvku. Nejen otec, ale i matka dostávají po dobu 390 dnů 80 % ze svého předchozího příjmu. Zbytek dovolené se vyplácí příspěvek fixní, 180 SEK/den. Toto samozřejmě platí, pokud byl rodič před nástupem na rodičovskou dovolenou zaměstnaný a jeho/její roční příjem je do 445 000 SEK. Nadto ještě někteří zaměstnavatelé vyplácejí dalších 10 % z příjmu rodiče po dobu prvního roku dítěte. Teoreticky se tedy může stát, že rodič, který doma zůstane celoúvazkově, dostává 90 % ze svého příjmu.

Po vybraném 180. dni rod. dovolené rodina dostává bonus, když si rodičovskou dovolenou začne vybírat ten, kdo jí do té doby měl nejmíň vybrané (většinou to bývá otec), což znamená, že rodina dostává extra finanční příspěvek (nijak vysoký, ale přesto). Cílem je motivovat rovnoměrné vybírání rod. dovolené a tedy rovnoměrnou péči o dítě. Ještě jedna důležitá věc: do prvního roku dítěte si rodiče vůbec nemusejí ani mateřskou, ani otcovskou, ani rodičovskou dovolenou vůbec vybírat (pokud to ekonomicky utáhnou). Po dovršení prvního roku už musejí, pakliže nechtějí přijít o příspěvek v nemoci, jehož výši si sami určili svým předchozím úvazkem a platem (tohle je vysvětleno velice zhruba). Prostě je žádoucí začít vybírat rod. dovolenou celoúvazkově, když dítě dovrší první rok.  

Snad jste udrželi pozornost a pochopili základní souvislosti ohledně počtu dnů a výše příspěvku. Teď se totiž dostaneme k druhé, velice důležité části, a to je role zaměstnavatele. 

Zaměstnavatel rodičům dětí předškolního věku (do 8 let věku dítěte) musí vyjít vstříc s  částečnými úvazky. Než dítě završí rok a půl, musí zaměstnavatel rodiči umožnit být doma s dítětem na plný úvazek, pokud si tak rodič přeje. Pak se většina rodičů vrací do zaměstnání (a děti začínají chodit do školky), ovšem i tehdy má rodič ze zákona možnost pracovat na částečný úvazek (minimálně na 75 %), a to až do 12 let věku dítěte a - pokud má stále ještě "našetřenou" rod. dovolenou, může s ní práci kombinovat (ovšem pořád platí min. 75% pracovní úvazek). V praxi to vypadá tak, že první rok s dítětem doma bývá žena, a další půlrok se dítěti věnuje její protějšek. Většina dětí začíná svou předškolní docházku někdy mezi 14. a 18. měsícem a rodiče buď pracují na plný úvazek, přičemž batole je ve školce stejně dlouhou dobu (ne-li delší), nebo některý z rodičů (větinou žena) pracuje na úvazek zkrácený a potomka vyzvedává dřív.

***

Tak, tolik k faktům... Vás by ale asi i zajímalo, jaký na systém mám názor sama a jak to řešíme u nás doma. Než se k tomu dostanu, měla bych ozřejmit (aspoň těm, kteří nečetli diskuzi pod tímto článkem), že mi velice záleží na - aspoň přibližně rovném - rozdělení práce nejen v domácnosti a na jejím patřičném ohodnocení. Taky jsem si bohužel velice dobře vědoma systémové a společenské nerovnoprávnosti a patriarchálních stereotypů (žijeme totiž v patriarchátu, kde politickou a ekonomickou moc reprezentuje bílý muž a  určuje sociální status jiných skupin, povolání atp.). Jinými slovy, ráda bych jednou žila ve společnosti, kde jsou ženy zastoupeny v rozhodovacích pozicích stejně jako muži, kde dostávají stejný plat jako muži, kde muži nezabíjejí (nemrzačí, neznásilňují), kde ženy nemusejí neustále řešit prevenci (ať už se jedná o noční procházky parkem nebo antikoncepci), kde ženám nejsou vnucovány normy ohledně vzhledu, kde nemusejí poslouchat komentáře ohledně svého těla atp. Ráda bych žila ve společnosti, kde muži v domácnosti ne že jen pomáhají, ale opravdu se podílejí. Nejen tak, že berou z hotového, ale i že sami perou, řeší nákup oblečení, bot, potravin a školních pomůcek potomkům. Kde muži svoje koníčky provádějí až poté, co už děti spí a po dohodě se svou polovičkou, která má samozřejmě nárok na stejné množství volného času jen pro sebe. No, mohla bych napsat x tisíc znaků na téma "kterak jsou si ženy a muži rovni", ale nebudu vás unavovat. Já jenom, abyste pochopili, proč píšu, jak píšu. 

Naše rodičovské "volno" začalo přechodem z porodnice na rodičovský hotel, kde jsme měli veškerý komfort, který jsem si v tu chvíli dokázala představit. Ocenila jsem polohovatelné dvojlůžko, prostornou sprchu s přebalovacím pultem, dětské sestry, které sem tam diskrétně zaklepaly a pozeptaly se, jestli je všechno v pořádku. Navíc poradily ohledně kojení, balení miminka do šátku a tak vůbec byly při ruce na první stisknutí přivolávacího tlačítka. Doma pak začalo to pravé poznávání se a pokusy vytvořit jakž takž fungující rutiny. Jsem nesmírně vděčná za babynest, Minicyklistka v něm spala první dva měsíce a měla jsem ji pořád na dosah. Taky si pamatuju, jak jsem byla ráda za první návštěvu dětské sestry ze zdravotního střediska, kam jsme Minicyklistku zapsali. Jak nám vysvětlila, první návštěva se uskutečňuje vždycky doma v rodině. Byla to taková poloformální schůzka, kdy jsme dostali informační brožurky, D-kapky, knížku pohádek a říkanek pro nejmenší, následovalo vážení a měření. Dostali jsme dostali možnost probrat porod (i z mužovy perspektivy, to jsem kvitovala s uznáním, že nebyl upozaděn), mluvili jsme o rizicích poporodní deprese a jak ji rozeznat od babyblues, vůbec to bylo takové pohodové setkání. Další návštěvy se pak konaly/konají na středisku.

Když byly Minicyklistce zhruba čtyři měsíce, dostali jsme možnost se účastnit pravidelných setkání v malých rodičovských skupinách. Skupiny byly samozřejmě složeny z prvorodiček (a partnerů, ti byli takovým malým zpestřením, když se zúčastnili) a každá schůzka měla nějaké téma - např. jak přemýšlet při vybírání dětské autosedačky a bezpečnost v dopravě obecně, jak vybírat školku a na co přitom myslet, jak předcházet nemocem, infekcím a otravám a co dělat, když se něco stane. Všechno vedli lidi "od fochu", to pro mě znamenalo záruku, že mám všechno důležité z první ruky. Další schůzku třeba organizovala dietní sestra a měla připravené materiály o prvních příkrmech a jídle pro kojence, včetně na místě připravených malých porcí k ochutnání. Jiná schůzka se konala v místní knihovně s informacemi o rytmice a zpívaní pro nejmenší, dětských loutkových představeních a tak vůbec. S některými páry jsme se pak setkávali i po skončení těchto schůzek, člověk přece jen přijde na některé fígle a tipy a může se podělit o svoje. Tyhlety schůzky byly pozitivní i z hlediska, že prolomily sociální izolaci, do které rodič spadne, ani neví jak... Hlavně bylo super, když na tahle setkání přišli i tátové, velká část utvořených kontaktů využila později, když na otcovskou dovolenou nastoupili oni.


Sice nemám absolutně žádné srovnání s českým systémem a zvyklostmi, ale švédský systém mi velice vyhovuje. Hlavně ta flexibilnost s plánováním a vybíráním rod. dovolené a taky jakásí samozřejmost, že na péči a práci doma se podílí i otec dítěte. Z českého systému (a hlavně ze společenských norem a stereotypů) bych asi byla zoufalá. Opravdu jsem nestudovala x let na VŠ a nezvyšovala svou odbornost v zaměstnání proto, abych pak valnou většinu ztratila (tohleto sloveso je takové nešikovné a nemyslím tím, že kariéra je nadřazena dětem, jen to sloveso dávám do poměru s tím, že narozením dětí téměř nikdy netratí muž - ani ekonomicky, ani odborně) tím, že strávím čtyři a víc let na mateřské dovolené. Samozřejmě z toho důvodu, že už od začátku vydělávám míň než moji mužští kolegové, protože zaměstnavatel jaksi počítá s faktem, že jednou budu chtít založit rodinu, a tak na mě moc nesází. Nemluvě o tom, že bych pravděpodobně pracovala v nějakém "ženském" zaměstnání, které má sice důležitou společenskou roli dle mínění většiny, ale mizerný status a ekonomické ohodnocení. 


Před narozením Minicyklistky jsem sice měla v plánu, že doma zůstanu delší dobu, než jak to praktikuje většina švédských rodičů, ovšem pak jsme si s Mužem ujasnili, že vlastně chceme, aby doma zůstala hlavně Minicyklistka. Aby nemusela jít do školky už v roce nebo v roce a půl, ale spíš až ve dvou letech, a aby ani poté netrávila s "cizími" lidmi 8 a víc hodin denně. Na základě toho jsme rozpočetli rod. dovolenou tak, abychom to měli rozděleno zhruba fifty-fifty a zároveň abychom měli dostatečnou rezervu i na budoucí letní prázdniny atp. Takže to dopadlo tak, že doma jsem byla já prvních 8 měsíců, přičemž mi Muž spořil na penzi tak, jako kdybych pracovala (protože jsme šetřili s rod. dovolenou), a poté jsme oba využili možnosti pracovat na poloviční úvazek a dorovnávat to rod. příspěvkem. Samozřejmě bych ráda byla doma déle, ale dělala bych sobě (a dalším ženám) medvědí službu, kdyby mi Muž převedl všechny svoje dny. Proč podporovat nerovnoprávnost, když má člověk nástroje k jejímu odstranění? Doma se tudíž střídáme a myslím, že je to to nejlepší řešení. Zajedno oba trávíme s Minicyklistkou čas jak samostatně, tak oba zároveň, zadruhé se oba plus mínus stejně podílíme na (neplacené) práci v domácnosti a samozřejmě výchově. Tohle je pro mě hodně důležité, protože bych ráda, aby naše děti vyrůstaly v prostředí, kde vidí OBA rodiče vydělávat peníze a zároveň vidí, že titíž doma dělají zhruba stejní díl. A taky tak mají lepší možnost se dvojjazyčně rozvíjet, což Minicyklistce jde už teď překvapivě dobře. 

Je pro mě důležité, aby Muž nebyl jen tátou na hraní a na legrácky a děti přešťastné, že ho doma vůbec potkají, a já máma, která nastavuje pravidla, vychovává, pomáhá s úkoly, pamatuje si narozeniny všech v rodině atp. A přitom dělá dvě šichty. Takhle jsem si svůj život nikdy nepředstavovala a nedělám si iluze, že Muž by byl povolnější k dělbě k práce doma až po třech letech po narození mimina. Taky bych neměla zapomenout zmínit, jaké dávky uznání a empatie se mi díky začlenění Muže do celého procesu dostalo. Probdělé noci, nemoci, úklid, vaření (a že je to furt dokola), na všechno jsme opravdu dva. Tím, že nemáme babičky na hlídání, to prostě doma musí běžet hladce, každý ví, co má dělat (včetně Minicyklistky). Samozřejmě že jsem to většinou já, kdo má načteno dopředu, jak má asi vypadat psychomotorický vývoj dítěte v různém věkovém období, a výchovný směr taky určuju spíš já, zatím. Ovšem je fajn se o tom s Mužem pobavit a mít v něm parťáka, který ví, o čem mluvím. Nebojkotuje, neshazuje, nebagatelizuje. Přemýšlí, diskutuje, je důsledný v tom, na čem se usneseme.


Pamatuju si třeba, když jsme doma pořádali oslavu Minicyklistčiných prvních narozenin. Na pozvánky jsem (mimo jiné) napsala, že si nepřejeme žádné princeznovské oblečky, hračky, růžové plastové cokoli (u nás doma jedou všechny barvy a s tím jsem fakt důsledná, ale vím, že zvlášť Mužovo okolí je vyloženě ťuťuňuňu, co se týká holčiček, a zatímco kluci můžou zlobit, lítat a vybít si energii, holčičky by měly být klidné, usměvavé a poddajné princezničky - v růžovém). Nevím, co Mužovi na tohle říká jeho příbuzenstvo, ale podle toho, jak se on sám chová (a hlavně jak se chová jeho rodina), zřejmě stojí za tím, co já/my razíme. A jak nedávno řekl, svou představu o tom, že Minicyklistka bude způsobná kudrnatá holčička k potěše všech okolo, vcelku brzo opustil. Opravdu je celkem tragické slyšet, jak jsou - obecně - malé holčičky v okolí hodnoceny - "ta je ale krásná", "ta je okatá", ta má krásné vlásky", "taková roztomiloučká princezna". Kdežto u kluků se jaksi samozřejmě vyzdvihují jejich vlastnosti - "ten je ale silný na svůj věk", "ten je průbojný", "to je panečku koumák". Copak asi budou tyhle děti rozvíjet a v jakých oblastech budou hledat uznání od okolí? (Jo a Minicyklistka k narozeninám fakt nedostala nic růžového a dokonce ani žádný plast. Jen ti, kteří obdarovávali, přiznali, že vybrat něco nerůžového a přitom ne vyloženě klučičího byl velký problém. Mimochodem, všimli jste si, jak je ušito oblečení pro kluky a holky? To "chlapecké" má spoustu kapes, zesílení na kolenou, praktické detaily, kdežto to "holčičí" je sice esteticky krásné, zato však nepraktické, tenké, s krajkami a trhající se. Jojo, holčičky musejí být klidné, rozvážné a opatrné, aby náhodou něco nepotrhaly a neušpinily se. Děkuju pěkně za tyhle nenápadné náznaky, v jakou bytost by žena měla vyrůst.)


Zároveň vám můžu říct, že je zatraceně tvrdý oříšek stanovovat pravidla a výchovu tak, abychom doma dělali plus mínus totéž a podobně. I když švédský je systém mnohem rovnoprávnější než ten český (ale pořád není rovnoprávný, vždyť doma s dětmi zůstává jen 25 % mužů). Patriarchální stereotypy totiž číhají úplně všude a derou se do vašeho ideálního světa naprosto drze a samozřejmě, většinou z vašeho podvědomí a naučeného chování z původní rodiny. Nejhorší je, že jak já, tak Muž pocházíme z prostředí, kde máma buď byla doma úplně (a táta většinu roku trávil mimo domov vyděláváním peněz), resp. dřela dvě směny (a kde táta byl tatínkem na zábavu), takže je konfrontován tím, jak byl sám formován a vychováván, a tím, jak by opravdu chtěl žít a co by svým dětem chtěl předat. Protože už v dětství a poté v dospívání a dopělosti mě vždycky neskutečně sířilo, že existují dvojí pravidla, dvojí morálka - jedna pro muže, druhá pro ženy. A že z toho dost výhodně těží hlavně mužská populace. Tohle uvědomění si, jak odlišné postoje má společnost vůči ženám a mužům, společně s mou pubertou, dosti ovlivnilo moji představu, jak bych jednou chtěla žít já sama. Muž se ke svému přesvědčení, že čas strávený s vlastními dětmi nevyváží ani peníze, ani majetek, ani sobecky trávený volný čas, taky propracoval po svém.


V souvislosti s narozením dítěte musím říct, že jsem byla velice ráda za těch 10 dnů, kdy jsme doma byli všichni tři. Stmeluje to. A rovněž stmeluje, když se o děti stará i jejich otec, ač je jim jen pár měsíců. V tomto ohledu vidím velký rozdíl mezi českými a švédskými muži - tady je nemyslitelné, aby otec nebyl u porodu, natož aby zapíjel narození potomka. Samozřejmě je taky velký rozdíl mezi českými a švédskými ženami - Švédky by snad nikdy z úst nevypustily větu typu "dokázala jsem si, že se o sebe musím postarat, tak jsem teď na nějakou dobu závislá na manželovi, ale nevadí mi to". Ne. Velká část žen samozřejmě zůstává s dětmi doma víc než jejich táta, ale není to většinou jejich volba - vydělávají míň než partner, takže rodinný rozpočet míň trpí. Zas je to však o systémové nerovnoprávnosti a velkých platových rozdílech mezi pohlavími, která v důsledku znevýhodňuje opět ženy - po návratu do zaměstnání pracují většinou na částečný úvazek (mimochodem, tady mají ženy během roční mateřské dovolené ze zákona nárok na stejný platový vývoj, jako kdyby pracovaly). Vždycky mě pobaví, když někdo poznamená, že tohleto je ale volba žen. Ehm, já bych to neviděla tak jednoznačně. Btw, zaznamenala jsem v ČR názor, že až bude možno víc čerpat částečné úvazky, půjde to s rovnoprávností nahoru. Řeknu tu natvrdo, nepůjde - na částečný úvazek zas budou dělat převážně ženy.


Takže co se týká narození dítětě, byla představa mého ideálního života celkem drsně konfrontovaná s tím, jak hluboko do mě česká společnost a  výchova vtesaly to, jaká má žena být a jak se chovat. Skoro celý první rok pro mě znamenal soupeřit se svým vlastním špatným svědomím, že se Minicyklistce nevěnuju na 150 %, že pro sebe vyžaduju volný čas, že Muž se učí vařit příkrmy, prát a tak dál (protože on k péči o vlastní dítě samozřejmě nikdy veden nebyl - zatímco já jsem jako malá vozila kočárek s panenkou a byla nabádána, ať si nezašpiním ty bílé punčocháče, on si hrál se zavírákem a dělal lumpárny). Musím doplnit, že švédské okolí mi ani náznakem nikdy nenaznačilo, že svým poměrně brzkým návratem do práce a trváním na tom, abychom se doma podíleli stejně, vybočuju, zato v českém prostředí jsem se dočkala zvednutého obočí a podivných pohledů, když jsme např. seděli v restauraci a našeho kojence obstarával Muž. A mohla bych pokračovat, jak se v ČR lidi obraceli na mě a ptali se na věci ohledně Minicyklistky, ač ji v kočáru vezl/v manduce nesl manžel. Nebo jak je Muž bezmezně obdivován, protože svoje dítě dokáže nakrmit, přebalit, vykoupat a zabavit. Proboha, vždyť tohleto by mělo být naprosto normální. Ženy taky nikdo neobdivuje za to, že chodí do práce nebo že řídí auto. Nikdy jsem ani na vteřinu nepřemýšlela o tom, že bychom si platili chůvu (to až české okolí se mě ptalo, jestli doma máme výpomoc, když UŽ zase pracuju). Vždyť Minicyklistka má svého tátu?!


No jo, pokračovat by se dalo dál a dál. Jak je společenská (a posléze systémová) nerovnoprávnost dětem vnucována už od narození (třeba už dřív zmíněným oblečením či hračkami), jak ji rodiče a okolí dál - většinou bezmyšenkovitě - šíří na svoje potomky. Jak už od narození hodně rodičů svoje děti kóduje a škatulkuje vlastnosti na "lepší" a "horší", klučičí a holčičí. A pokračuje to ve školce, ve škole, v zaměstnání a pak přenášením na vlastní děti... Začarovaný kruh. A k tomu si přimyslete kritiku žen ze strany mužů, kteří se samozřejmě nechtějí dělit o svoje privilegia a vykonávat neplacenou práci doma, i ze strany žen, které si musejí přisadit a udělat se lepšími v očích mužů. Ach jo.

No, ještě že každý máme možnost žít po svém. Aspoň do určité míry.

Tak  vám přeju i nadále pěkný den,
snad jsem vás touhle přednáškou a litanií v jednom příliš neunavila.