7 Jak se běží půlmaraton pět měsíců po porodu?

Shrnuto jedním slovem: pohodově. Určitě si to musíte zkusit taky!

Čím se letošek lišil do loňska? Tak předně, loni jsem běžela těhotná, letos už zase jen "sama". Loni jsem byla maximálně koncentrovaná na sebe a svoje tělo, připravená závod kdykoli skrečovat, pakliže zaznamenám sebemenší signál; letos jsem byla maximálně uvolněná - jak fyzicky, tak psychicky. Možná k tomu přispěl i fakt, že moje seriózní běžecká příprava čítala 50 kilometrů (ta neseriózní sestávající spíš z lehkého poporodního joggingu a rychlé chůze zahrnovala zhruba dalších 70 km), neměla jsem jaksi na čem stavět, takže jsem sama sebe mohla jen překvapit. Nicméně, hromada lidí mi prorokovala, že organismus kojící ženy po porodu je nesmírně silný. A já jim dávám za pravdu. Během půlmaratonu jsem se cítila maximálně vyladěná (ono se to dost těžko popisuje, jde spíš o souhru jak fyzické, tak mentální koncentrace, tělo pracuje jaksi efektivně, úsporně a přitom dost výkonně, aniž bych během toho nebo poté byla unavená). Vlastně se tak cítím ještě teď. Naspím toho o dost míň než Muž, ale překypuju energií. V posilovně, na kole, v bazénu či při běhání to odsýpá. Podvědomě i vědomě se sice brzdím, mám zábrany ze sebe vydat všechno (stejně jako v květnu při půlmaratonu). Nemůžu si dovolit strhat se do mrtě jako dřív, když vím, že v noci budu vstávat ke kojenci. Zkuste si několikrát za noc vstát, shýbat se do postýlky, zvedat malého člověka a  manipulovat s ním, když máte svalovou horečku. Já jsem si to zkusila - samou radostí ze cvičení jsem ze začátku zapomínala, kdy přestat - a víckrát takovou blbinu neudělám. 

Letos jsem třeba vůbec neřešila startovní čas a skupinu. Přijeli jsme na místo konání závodu a pro mě bylo nejdůležitější, abych veškerou přípravu a závod zvládla do maximálně tří hodin, poněvadž prioritou číslo jedna bylo kojení. Ještě teď si pamatuju, že těsně po třetí odpolední jsem v autě kojila, vyměnila plínku, připíchla na tričko startovní číslo, utáhla tkaničky, dala poslední instrukce švagrové ohledně Minicyklistky (Muž koncertoval a Minicyklistku poprvé hlídal někdo jiný, byla jsem trochu na trní, jak to celé dopadne) a vyběhla z parkoviště na start vzdálený skoro kilometr. To byla moje rozcvička. Pak jako obvykle už jen návštěva toitoiky a zařadila jsem se do masy lidí mířících ke startu. Za další tři minuty (které jsem věnovala psaní sms Muži, kde a kdy nás najde po závodě) jsem slyšela pípnout svůj čip, když jsem protínala startovní bránu.

V průběhu závodu jsem myslela převážně na dvě věci - jak skvěle se mi běží, a na mlíko. Na každé občerstvovačce jsem poctivě pila. Začala jsem svědomitě už na druhém kilometru a pokračovala celý závod. Pěkně v klidu nebo za pomalé chůze, do dna. Shrnu to - na kojení se těch 21 kilometrů samozřejmě nijak nepodepsalo. A představte si ten běžecký komfort! Kochala jsem se výhledem na moře, děkovala skandujícímu publiku máváním, plácala si se špunty, kteří stáli podél tratě a s rukou nastavenou čekali na podobně naladěné běžce... Jednadvacítka pro mě není žádná neznámá štreka a nadto už celkem vím, jak tělo reaguje na nastavené tempo. I když... Letos to byl přece jen trochu adrenalin, nevěděla jsem, co od sebe po porodu čekat, jestli mi třeba náhle nedojde. Když jsem se u značky s číslicí 10 podívala na hodinky, zjistila jsem, že běžím zhruba 56 minut, což mi přišlo jako super čas. A protože jsem byla zvědavá, co provádí Minicyklistka, vytáhla jsem telefon a jala se volat švagrové. Zjistila jsem, že malá spí od té doby, co jsem odběhla od auta, takže i ona evidentně prožívala pohodový půlmaratonský den (stejně jako jiné dny).

Samozřejmě i letos to trochu bolelo, i letos byly nohy ztěžklé a i letos jsem toužila po cíli, zvlášť po osmnáctém kilometru. Ale letos jsem rozdávala víc energie. Vždycky se mi líbilo, když mi při jiných závodech běžec, který mě předbíhal, dodal elán prostým "běžíš dobře" (bez špetky ironie). Tady na Severu je tohleto kolegiální povzbuzování hodně časté a vůbec to nemá demotivující účinek, jak by si někteří mohli myslet. I když to není právě super pocit, když vás někdo předbíhá, dodají slova člověka, který má v nohách totéž, co vy, a stejně si najde čas na pozitivní hodnocení vašeho momentálního výkonu, sílu a tu správnou bojovnost ze sebe vydat ještě víc. Proto jsem letos povzbuzovala - a tím povzbuzovala i sama sebe. 

A tak jsem i letos šťastně a ve zdraví doběhla do cíle. Dvě hodiny a jednu minutu mi to trvalo. Popadla jsem svoji medaili a banán a na unavených nohách vyběhla hledat kočár a jeho doprovod. Trochu mě po cestě ze stadionu hryzalo, že jsem se s časem nevešla pod dvě hodiny. To jsem celá já - nejdřív si řeknu, že poběžím na pohodu a o čas se nebudu starat, protože důležitější jsou jinačí věci, a pak mi to stejně nedá a málem si nadávám, že jsem mohla běžet mnohem rychleji. Evidentně konflikt vyzrálé rozvážnosti a chtivosti si zazávodit. Nemůžu však říct, že jsem zklamaná. Nejsem. Byl to ten nejpohodovější půlmaraton, co jsem zatím běžela! (Ale příště už chci běžet na čas.)