pondělí 13. října 2014

35 To chce jenom to trochu rozhýbat...

I přes velkou dávku empatie mi naprosto chybí schopnost porozumět lidem, kterým je pohyb cizí. Kterým cvičení připadá nepřirozené a sport nesmyslný. Chápu, že ne každý má štěstí na aktivní rodiče a že existují tací se špatnou koordinací, kterým pohyb znechutil třeba tělocvik ve škole a výsměch spolužáků (nebo rovnou hloupé poznámky učitelů). Ale přesto... Vždyť i z toho se dá vyrůst a najít si svoji oblíbenou formu. 


Pro mě je pohyb stejně přirozený jako dýchání. Stokrát raději popadnu kolo než udělat pár kroků k autu, cvaknout ovladačem a šlápnout na plyn. A co teprv normální chůze nebo výšlapy do schodů místo čekání na výtah. Každodenní pohyb pro mě rozhodně není ztrátou času. Stejně tak cvičení - nebýt něj, byla bych ve svém věku o dost sešlejší, držení těla nic moc atd. Koukám občas na sedavé lidi o pár let mladší a ta shrbená záda, kulatá ramena a postavy typu "muffin" jsou dost tragické.

Pohyb, cvičení a sport jsou pro mě:
- radostí, že moje tělo funguje
Kdo někdy zažil stav, že tělo nefungovalo tak, jak má, a znovu se vrátil do sedla, nepovažuje svoje fyzické schopnosti a hranice za samozřejmost.

- potěšením, protože i malá fyzická námaha je lepší než žádná
Těch pár kroků denně navíc se za pár měsíců nasčítá, stejně jako se časem sesumírují hodiny strávené vsedě před počítačem.

- cestou k sebepoznání
Nikdy bych neměla takovou víru v sebe sama, kdybych se nevystavovala/nebyla vystavena fyzickému nepohodlí, nepřízni počasí, propadům a výpadkům, chybnému plánování ze svojí strany atp. Někdo tomu říká mrzačení se (což vypovídá víc o konkrétním člověku než o adresátovi), ale takovým lidem naprosto uniká duševní rozměr toho, čemu se člověk rád a cílevědomě věnuje.

- investicí do budoucna, do sebe a do své duševní pohody
Viz druhý bod. Věřím tomu, že moje dnešní cvičení se mi zúročí. Nemusí to být zítra ani za pár týdnů, ale s jistotou vím, že v obdobích, kdy nebudu mít možnost být tolik aktivní/budu jakkoli strádat, bude z čeho brát. A ze stejného důvodu se rychle vrátím do původní formy. Vím, že nic nedělám na dluh (a to neplatí jen o cvičení). 

- úlevou v psychicky vypjatých obdobích
Pohyb/cvičení/sport mi vždycky pomohly ze s*aček. Můžu být vzteklá/rezignovaná/na dně/plná negativních emocí, ale fyzická námaha mě z toho vždycky dostala. Ať už se jednalo o čištění kurníku nebo ubrečené pobíhání po lese.

- regenerací po fyzicky náročných výkonech a nemocech
Regeneruju mnohem rychleji, pokud se u toho trochu rozproudí krev. Stačí procházka nebo lehké protažení, abych se zase začala cítit sama sebou.

- katalyzátorem 
Pohyb/cvičení mi vždycky dokázaly napovědět, kam se přesune jazýček vah. Když se cítím na hromádce, jdu se lehce zpotit. Buď jsem do příštího dne fit, nebo se nachlazení rozjede naplno.

- lékem a prevencí
Při většině běžných zdravotních indispozicích nesahám po tabletách a pilulkách, ale přemýšlím o příčinách a jestli bych se z toho nemohla dostat svépomocí. Bolest hlavy léčím čerstvým vzduchem, uvědomělejším dýcháním a přísunem vody. Na namožené svaly mi nejvíc pomáhá lehké protahování a masáž. Na menstruační bolesti zabírá nazutí maratónek a vyběhnutí na čerstvý vzduch. Vím, že každý má svoje způsoby, jak se obtíží zbavit, mně pomáhá "problémy" z těla a z mysli vytřepat a nechat je někde na cestě. Muž mi nedávno řekl: "Ty bys jednou na náhrobku měla mít napsáno -To chce jenom to trochu rozhýbat-..."

Pěkné podzimní pondělí!
 

35 komentářů:

  1. Musím souhlasit. Hrozně se mi na Tobě líbí (mimo jiné), že neděláš z těhotenství nemoc, tak jak se do dělá tady u nás. A to, že je pohyb skvělým lékem na všechno. Nedokážu si představit, že bych měla přijít ze sedavé práce a sednout si k počítači/televizi/čemukoliv a zase nic nedělat. Pohyb mě nabíjí a dává mi sílu vydržet sedět 10 hodin na zadku a něco smysluplného tvořit. Bez něj bych byla dávno na drogách.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Každý si holt dělá dobře, jak to umí nejlíp - někdo pohybem, jiný alkoholem, další jinačími drogami... A jak popisuješ - přijít ze sedavé práce a svalit se před další obrazovku, děkuji ne.

      Vymazat
  2. Tak za mě 10 bodů za tenhle článek, taky si neumím představit svůj život bez sportu. I když mám den blbec a nechce se mi vůbec nic, tak se nemůžu dočkat, až vyběhnu ven, protože vím, že v ten moment už mi bude hej. Je to určitá terapie, která mi zaručí, že se budu dobře cítit ve svém těle.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Někdy se musím ke cvičení dokopat, protože po desetihodinové šichtě v práci a nákupu po cestě domů se mi fakt nic nechce, ale vidina toho, že po cvičení mi bude líp (a ono je vždycky) mě ven vystrčí.

      Vymazat
  3. Možná bys to viděla jinak, kdyby tě odmala šikanovali za to, že jsi tlustá, kdybys dostávala z tělocviku trojky na vysvědčení, protože tě tělocvikářka nechala běhat dlouhé tratě i přes to, že jsi na to měla omluvenku od lékaře (vrozená srdeční vada)...a třeba kdybys věděla, co to je, mít málo volného času. Ano, dá se použít argument, že čas si člověk může udělat, ale když vyrážíš z domu v šest ráno a vracíš se třeba v deset večer, to je už tma, a já se třeba ven bojím, protože tu není úplně bezpečno...a cvičit doma nemůžu, protože máme mini byt a navíc v tyto časy mám doma přítele. No nic...to mě jen tak napadlo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu, že poslední dva argumenty bych klidně mohla smést ze stolu, protože jsem pět let bydlela na 19 kvm, z toho dva roky ve dvou, a málo času dtto (brigáda, práce na půl úvazku + VŠ na plný dohromady).
      A jinak si opravdu myslím (jak to píšu v úvodu), že i z pocitu méněcennosti se dá "vyrůst". Chápu, že si k tomu člověk hledá cestu složitěji než ti, co měli příznivější podmínky (znám něco podobného z druhé strany), ale v důsledku je to jen o tom, že kdo chce... ;)

      Vymazat
    2. A jak jsi to tedy dělala? Chodila běhat za tmy a čekala, kdy tě někdo znásilní? Nebo jak? To by mě tedy zajímalo...

      Vymazat
    3. Asi to bude znit divne, ale za adeptku na znasilneni jsem se nikdy nepovazovala... Za tmy jsem behat chodila, brzo rano po brigade kolem pate ranni. To obcas delam i ted, kdyz vim, ze se domu vratim pozde a nebudu mit chut. Doma na male plose se imho taky da cvicit, stacil mi k tomu koberec 130x190 cm a pilates balon, i dnes si vystacim na stejne plose, ale dokoupila jsem si nasadu na koste, thera-band, kus zaclony a lehke jednorucky.

      Vymazat
    4. A ty si opravdu nedokážeš představit třeba variantu, že si zacvičíš doma na 2 metrech čtverečních v přítomnosti přítele?

      Vymazat
    5. já si teď třeba koupila jógovou podložku, co má tak 2m x 1m (moje bydlení má jen 23m :)), a cvičím několikrát týdně tak 20-50 minut ráno, a super :), vyhovuje mi to víc než večer, kdy už nemám energii (kdežto ranní protažení mě nakopne)

      Vymazat
    6. Myslím, že v dospělosti už člověk dokáže rozlišit, jestli mu v dětství ublížil sport a pohyb nebo dementní tělocvikářka a hloupí spolužáci. Já třeba dost nerada samoúčelný sport, jakože pohyb pro pohyb, k tomu se neumím dokopat. Ale hrozně mě těší používat tělo k přirozeným činnostem-chodit do schodů, chodit pěšky...Myslím, že toho za týden nachodím asi tolik, co většina lidí za půl roku. A zrovna chůze se dá vměstnat kamkoliv, nemusím si hned vyhradit denně dvě hodiny na cvičení. Práci věnuju skoro 12 hodin denně a mám dvě malý děti, takže když to stihnu já, stihne to už fakt každý. A osobně si myslím, že to s tím bezpečím je pitomost, v Praze je normálně bezpečno, pokud si člověk fakt vyloženě nekoleduje a neleze o půlnoci někam do problémových oblastí. Ale jednu dobu na VŠ jsem dělala v baru na Vinohradech a běžně chodila pěšky na kolej na Petřiny a většinou jsme byla to nejpodezřelejší individuum já :-)

      Vymazat
    7. My máme sice v pohodě velkej pokoj, ale vprostřed stojí velká postel a kolem zbývá místa,že bych na zemi ani neroztáhla ruce ...takže cvičím na posteli :D ještěže máme tvrdou matraci.... ale mám taky v podstatě velkou nechuť ke spoustě druhům pohybu....baví mě jen pilates a to proto, že mi hodně pomáhá,aby mě nebolely záda ze sezení v práci a pak takový svižnější procházky, protože se těším, že si nahlas do uší pustím oblíbený písničky :D
      Olga

      Vymazat
    8. Já myslím, že všechno jde, když se chce. Taky nejsem talent na všechny sporty, ale vejšku bych bez běhání nedala, třeba při učení na zkoušky jsem si chodila zaběhat, vyplavit stres a protáhnout ztuhlou kostru. Teď už neběhám, kloubům se to nelíbí, ale ráda chodím pěšky, cvičím doma, když tam muž není, nebo když je, zavřu se v ložnici. Vždycky se to dá řešit, když je chuť něco dělat. Aspoň se hýbat o víkendu, když to jindy nejde.

      Vymazat
    9. Koukám, že všechny komenty "pro" mají společného jmenovatele - motivaci. Kdo motivaci má, najde si i prostředky.
      Souhlasím s Renou, že v dospělosti by člověk měl umět rozlišit, co kdysi spustilo blok.

      Vymazat
  4. tak já jsem taky příslušník té druhé, líné skupiny :D. Moje maximum je jóga, na kterou se teď snažím zas najet, a kolo v létě, ale prostě pohyb mi je trochu cizí a rozhodně ne zdroj radosti :)... jo, mám to asi z rodiny, která je spíš intelektuálně založená, sportování se u nás nevedlo a moji rodiče jsou ten typ, co dojede i 100m autem :D, ale tak to není relevantní, já sama ráda chodím pěšky, ale to neberu jako zdravý pohyb (hlavně v plochých balerínách nebo botách na podpatku, že jo). Ale musím říct, že obdivuju aktivní lidi jako ty, jen mám pocit, že pro mě to prostě není :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vsak ono se nemusi hned cvicit nebo sportovat, staci fakt jenom vsedni pohyb (chuze, vyslapy do schodu, sem tam vystoupit o zastavku driv atp.) Proste pouzivat telo, k cemu je
      urceno. Moje zatim posledni klientka v posilovne, cca sedesatileta pani po rakovine, prisla na to, ze ztracenou rovnovahu bude procvicovat pri cisteni zubu, takze si cisti zuby a trenuje stani na jedne noze bez drzeni a nekdy si to ztizi tim, ze zavre oci. Mne prijde uplne fascinujici, na co lidi prijdou, aby se dostali zpatky do formy.

      Vymazat
    2. tak to se hned cítím líp :), takový ten běžný pohyb, to zas mám, a třeba tanec je nakonec taky skoro cvičení :)!

      Vymazat
    3. Myslím, že hromada lidí nevidí rozdíl mezi pohybem a cvičením a domnívá se, že musejí hned začít podávat výkony/hubnout/nabírat svaly. O tom to vůbec není - stačí používat tělo k tomu, k čemu je určeno (jak výš píše Rena). Formu ať si každý najde sám - třeba ten tanec mi přijde naprosto skvělý.

      Vymazat
  5. Ty jsi ale extrém zas. (Nemůžu pořád tvé vydýchat sobectví při těhotenství).
    Ono je i něco mezi.
    Jistě se ti to vrátí a pocítíš to, tomu věřím, že v důchodu budeš mít v pr*eli klouby třeba. (Ne, nepřeju ti to. Jen žádný extrém není zdravý).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty jsi taky extrém. (Nemůžu vydýchat tvé hloupé komentáře.)
      Ono se dá i mlčet.
      Jistě se ti to vrátí a pocítíš to, až si jednou někdo takhle vylije svoji špatnou náladu na tobě. (Ne, nepřeju ti to... Vlastně asi jo, přeju, sry, žádný extrém není zdravý.)

      Vymazat
    2. Ono neco mezi se definuje tim, co je pro konkretniho cloveka zaklad a co maximalni telesny vykon. Moje "neco mezi" je tudiz jinde nez "neco mezi" Josefa Vani treba, nebo toho dedka co dal predloni stovku na kole, nebo hospodskeho povalece s panderem a cigem v koutku. Jinak si imho a s pokorou myslim, ze pokud me vylozene neskoli zakerna nemoc, Zubata, moje zada nebo nepotka nehoda, tak budu v duchodu cilejsi nez vrstevnici, kteri vysedavaji na pive/kafi 3x tydne a do fitka si chodi akorat tak prohlizet svoje bicacky. Ale to vsechno se uvidi za 30 let...

      Vymazat
    3. Anonymní: To není špatná nálada. Je to můj názor, táhnoucí se delší čas. Je to můj názor podložený zkušenostmi. A i přes to, že se v tomhle s OC neshodnu, tak ji povětšinou chválím a velmi se mi líbí, jak ten blog vede. Na ventilovnání si blbé nálady blogy opravdu nemám.
      Mlčet se jistě dá, to máš pravdu :)

      Vymazat
  6. Já se za žádného sportovce nepovažuju, moje kondička je spíš špatná, ale mám k pohybu pozitivní vztah. Přestěhovala jsem se do menšího města a do práce dojíždím celoročně na kole, je to super. Jinak ráda chodím po horách a celkově výletuju a učím se zvládat to i ve špatném počasí. Školní tělocvik na mně málem napáchal velké škody, protože si naprosto nerozumím s míčem a neumím rychle běhat, ale naštěstí jsem postupně zjistila, že existují i jiné formy pohybu. Přes léto jsem bohužel hlavně posilovala při stěhování nábytku, ale na podzim to plánuju napravit.
    S tvým mottem souhlasím, i když jsem občas líná to praktikovat.

    OdpovědětVymazat
  7. Tenhle článek se mi hrozně líbí. Nepovažuju se za kdovíjakého sportovce- chodím běhat 3x-4x týdně podle nálady (3-5 km) a o víkendu chodím ke koním, ale je mi špatně, když se holkám ve škole nechce se trochu hýbat aspoň těch 45 minut na těláku, a ještě si dělají srandu ze svý mizerný kondice. A to v 16 letech, kdy by měla být fyzická kondice skoro na vrcholu. Naštěstí je jich jen pár, ne všechny.
    No a pohyb jako "katalyzátor" používám taky :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hele, já ty holky, kterým se nechce při těláku hýbat chápu. Nevím, jak je to s ním na školách dneska, ale mě způsobil nejedno trauma.
      Už od první třídy nás vedli k soutěživosti, což si myslím, že je špatně. Často jsme závodili ve družstvech, makala jsem, co mi síly síly stačily, myslela jsem, že běžím fakt rychle, ale děti na mě pořád řvaly a nadávaly, že kvůli mě prohrajou. Tak jsem pochopila, že i když běžím nejrychleji, jak dokážu, jsem pomalá a neschopná. Tak to šlo dál, nikdo mě nechtěl do týmu, já je chápala, taky jsem jim to nechtěla kazit, bylo mi líto těch, na které jsem zbyla...
      Plavání? Bála jsem se skočit do bazénu, tak mě tam plavčice prostě hodila a tyčí odstrkovala, abych se nemohla chytit okraje a byla nucená platat.
      Později v pubertě si vybavuju nelichotivé poznámky učitele o těžkých zadcích (nejen mém) při cvičení na hrazdě. Jiný tělocvikář na mě ostatním ukazoval, jak to vypadá, když se špatně plavou prsa. Pro mě byly hodiny tělesné výchovy momentem utrpení a ponížení. (Myslím, že by to chtělo více hravosti, radosti a lehkosti a méně soutěživosti a vážnosti.)
      Rodiče nikdy nesportovali a říkali: no jo, ty jsi po nás, tobě to prostě nikdy nepůjde.

      Až někdy po dvacítce jsem začla hledat cestu k pohybu, a to proto, že jsem nebyla spokojená s postavou. Začla jsem posilovnou - zvedat činky zvládne i takové nemohlo jako já. Pak jsem začla běhat, chodit na kurzy kraulu. Jednu dobu jsem chodila na bootcamp, ráda chodím po horách, absolvovala několik dovolených na kolech a letos v zimě jsem se nechala přítelem přemluvit, že zkusím lyže. Pohyb mám ráda a dělá mi dobře, ale nebylo to díky hodinám tělocviku, že jsem na tohle příšla.
      Petra

      Vymazat
    2. Tohle je docela přesný, mě taky nešly nikdy míčový hry, skoro nikdo neovládá všechny sporty najednou, žejo... Doufám, že dneska ten tělák ve školách vypadá jinak než dřív. Nebyla jsem žádný nemehlo ani tlustá, ale stejně to byl očistec, a to jsem mimo školu chodila na gymnastiku, takže fakt nikdo nemoh říct, že jsem líná. Ale prostě šplh po laně mi fakt nešel a hlavně mi to bylo dost jedno, nechápu, proč na nás učitel řval, jako by na tom záleželo, kam kdo vyšplhá...

      Vymazat
    3. Mě tělocvik ve škole taky nebavil a nebyla jsem žádná hvězda, ale taky se u nás neodehrávalo žádné posmívání a řvaní. Nesnášela jsem mimo jiné i vytrvalostní běh, a kdyby mi na gymplu někdo řekl, že o pár let později budu pobíhat po lese a do kopce a bude mě to bavit, řekla bych mu, že se pomátl. Ale trvalo mi to se k tomu propracovat, protože proč se věnovat něčemu, co mi zjevně nejde a nemám k tomu vlohy, že? Jenže pohyb (nejen ten běh) čistí mysl a pomáhá mi dobře spát a to je úžasné a strašně moc potřebné. A je jedno, jestli je to ostrá chůze, běh, jóga, jízda na kole...

      Vymazat
    4. Petro, to je teda síla. Za téhle situace bych to taky chápala, a asi sama rozšířila řady těch, co tělák nesnáší. Ale my máme naštěstí pohodovou třídu. Navzájem se povzbuzujeme a naše profesorka nás většinou na konci hodiny pochválí, takže ta hodina je celkem příjemná :)

      Vymazat
  8. Petro, píšeš mi z duše :). Od mala jsem byla tlustší než ostatní a nemotorná. K požitku z pohybu jsem se propracovala po třicítce. Tělocvik ve škole a sportovní aktivity s otcem orientovaným na výkon mě zcela demotivovaly.

    Milá cyklistko, je Ti přáno a já Ti přeju ze srdce též. Mám zajímavý poznatek z poslední doby. Celkem často se hýbu asi poslední 4 roky. Během loňského roku jsem tak nějak přirozeně (bez cíleného snažení) zhubla o 15 kg. Pak jsem kvůli psychické zátěži doma nenápadně přibrala 9 kg zpět. Najednou je pohyb složitější, namáhavější a musím se docela dost přemlouvat. Ještěže si pamatuju pocit z loňska, kdy jsem byla o 9 kg lehčí. Co tím chci říct? Ano, chce to rozhýbat, ale chybíli člověku ta pozitivní zkušenost z radosti z pohybu, z toho, že tělo funguje a mohu si běžet a běžet, je to sakra těžký. Kdo nezažil, neumí si asi představit tu mentální bariéru, kterou tvoří odpor, frustrace a traumata z dětství. Podobný stav a propad až k depresím popisuje i autor dokumentu Super Size Me a to se jen stravoval v McDonalds, doporučuji: http://www.csfd.cz/film/166969-super-size-me/ .
    Přeju Ti krásný porod!
    Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc za přání, Lenko!
      Super Size Me jsem viděla dost dávno, ale pamatuju si tu nechutnost a jak na mě padla "depka" už někde v polovině - co jsou lidi ochotní páchat sami na sobě.
      Ad pozitivní zkušenost/radost, třeba z pohybu. Myslím, že v dnešní době, kdy je jaksi in být šťastný, v pohodě atp. se radost ze všeho dost přeceňuje a ještě víc blokuje psychiku (člověk málem cítí vinu za to, že radost necítí). Samozřejmě že pozitivní zkušenost je tím nejlepším předpokladem ke startu a dlouhodobému zabývání se něčím, ale není to nezbytnost. Přirovnávám cokoli, do čeho se mi nechce, k práci (kterou mám ráda, ale ne vždycky při odchodu z domova výskám nadšením, že tam zase jdu).
      Stejně jako chodím do práce, se i hýbu. Někdy se mi nechce, ale nepřemýšlím nad tím, prostě jdu a udělám to. Tečka.
      Odpor, frustrace, traumata z dětství a mentální bariéra - jo, tak to je větší problém, ale není neřešitelný. Jenomže to chce být brutálně upřímný sám k sobě (což moc lidí nezvládá) a postupovat krůček po krůčku. A srovnávat se pouze sám se sebou a svými pokroky, ne jančit a hledat zkratky (můj velice obecný názor na mentální bloky a jak se snimi vyrovnávám já)

      Vymazat
  9. Já jsem moc ráda že jsem tvůj blog objevila. Hledala jsem něco kde je vysvětlena No Poo metoda a našla jsem tebe a myslím že to byl dobrý tah, neb se mi moc líbí jak píšeš, o čem píšeš a to jak jsi schopna si své názory obhájit a stát si za nimi. Co se týká sportu, tak jsem měla mindráky od dětství taky z tělocviku jak píše více žen tady v diskuzi. Nejhorší fáze je se k pohybu donutit, potom už jak se hýbu, tak mám radost. Z "pitomého" 30 denního cvičení se mi srovnala záda a měla jsem ze sebe neskutečně dobrý pocit. Mám však problém s tím, že moje tělo krom toho že nepohrdne ani zeleninou a ovocem si libuje v nezdravých věcech. Miluju klasickou českou kuchyni, ráda peču sladké, atd atd. V jednom článku jsi psala, že nejste případem páru který by společně přibral, tak to já přesně takový případ jsem, i se snoubencem. S blížící se svatbou u zrcadla propadám hysterii, na váhu se neodvažuji stoupnout. Ano můj chlap, moje skála mě miluje a miluje mě i s mými nedokonalostmi, ale je to můj pocit, který není dobrý a proto cítím že se to musí změnit. Nejde jen o svatbu, ale celkově o zdraví. Mám určité problémy, které člověku s nadváhou mohou přivodit i trvalé následky, chtěla bych se sama sobě líbit, chtěla bych být jednou i dobrým příkladem pro svoje děti. Ale vím, že mým největším nepřítelem je moje vlastní já, které místo aby šlo na procházku tak zapne počítač.
    PS: Vyzkoušela jsem vejce+sodu+kyselý oplach a jsem nadšená, tvoje organic tipy, mě nadchly a objednala jsem si organické šampuky LUSH. A už se nemohu dočkat až tuto péči svým vlasům dopřeji. Děkuji že jsi taková skvělá a děkuji šťastné náhodě, že jsem narazila právě na tvůj blog :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ze sody a kys. oplachu jsem taky porad jeste nadsena, takova prkotina a jak to pritom krasne umyje...
      Preju Ti pevnou vuli a radost ze sebe same a taky vydarenou svatbu! A po ni hezke spolecne stravene roky a desetileti :)

      Vymazat
    2. Ahoj, dovolím si jen malou poznámku k tomu Lushi. Jejich výrobky jsou sice vegetariánské a ručně vyráběné, ale není to certifikovaná přírodní (nebo bio) kosmetika. V jejich tuhých šamponech je Sodium Lauryl Sulfate, který slouží jako odmašťovadlo a může dráždit pokožku hlavy.

      Vymazat
    3. Diky, villette, za poznamku, LUSH je bohuzel klasicka ukazka toho, ze pojem prirodni kosmetika se da nasroubovat prakticky na cokoli.

      Vymazat
    4. To jsem vůbec nevěděla, že tam je SLS :( No pro příště si to budu hlídat a beztak budu zařazovat i sodu a ocet :)
      Mell (ten první komentář je taky můj, zapomněla jsem se podepsat )

      Vymazat

Děkuju za váš čas, který věnujete čtení článků a psaní komentářů!