30 O život nešlo, ale stejně...

Dlužím vám nějaký ten raport ze sobotního půlmaratonu... Díky vám všem za povzbuzující komentáře, potěšili jste mě! I když já vás ani sebe nepotěším, za 1:45 s prstem v nose to fakt nebylo...

Jsem pořád ještě trochu tuhá (mazadlo pro koně hodně zmírnilo svalovou únavu), ale včera jsem už absolvovala posilovací trénink u nás v nově otevřené tréninkové hale. My všichni instruktoři/trenéři (asi 20 kousků) jsme byli pozvaní na kolaudaci a ochutnávku nové (prý nové, pro nás vrhače a powerliftery to není nijak revoluční) tréninkové formy. Každopádně jsem si včera pěkně zablbla a vytvořila si letošní maximum na mrtvém tahu i za cenu sedřených mozolů.  Povyprávím jindy.

Teď, když už mám trochu časového odstupu, si říkám, jakej den blbec jsem v sobotu měla a kdybych půlmaraton běžela třeba dnes, dám ho klidně pod dvě hodiny. Ale na kdyby se nehraje. A přitom to všechno začalo tak dobře! Do Gbg jsme dorazili hodinu a půl před startem, našli jsme hned to samé parkoviště blízko startu jako loni, platí se tam jen 5 SEK/hod., takže levný a ještě blízko, paráda. Šli jsme ke startu, já ještě cestou popíjela zředěnej džus, bylo fakt vedro. Teploměr ukazoval 29°C. Rozhodovala jsem se, jestli běžet ve slunečních brýlích nebo bez, nakonec jsem běžela bez, protože v nich neběhám ani normálně, tak proč něco měnit v den tak důležitého běhu. 

Rozvičení pohoda, jenom mě trochu bolely chodila, byla jsem utlapaná z předchozího dne. Muž fotil, já jsem stála se svojí skupinou a čekala na výstřel. Všechno v pohodě, nikdo se nikam nedral, první občerstvovačku na 2. km jsem ignorovala, až na 4. km jsem popadla kelímek s vodou a napila se. Na mostě, kde profukuje a kde je hranice 5 kilometrů, mi hodinky ukazovaly 25 minut a několik málo sekund. Běželo se mi dobře, pohodička. Při seběhu z mostu a na další občerstvovačce na 7. km už začínala trochu fraška. Musela jsem si odskočit do kadibudky, protože jsem si nechtěla pročůrat kalhoty. Pořád jsem přemýšlela o Tour de France, že tam na kadibudky není čas a pokud člověk musí, tak musí, protože v cíli je první jen jeden. No ale zvolila jsem kadibudku. Pak jsem se zas rozběhla a pomalu jsem začínala cítit, že se dostávám do menší krize (byla mně zima navzdory vedru a husinu jsem měla snad i za ušima). Krizi jsem zahnala na další občerstvovačce a říkala si, že skoro polovinu mám za sebou a že zbývajících 10 km dám pod hodinu i se svázanýma nohama, tak co. Jenomže... 

Na 12. km mi začalo být špatně. Následovala druhá (mnohem delší) návštěva kadibudky. To nepomohlo, nepomohla ani občerstvovačka a ionťák. Začala jsem plést nohama a byla mi zima (pořád navzdory vedru). Tak jsem samozřejmě zvolnila, ono to šlo vlastně samo od sebe. Nemohla jsem pořádně dýchat, což mě nakonec donutilo potupně jít pár kroků (fakt jsem šla, to se mi snad nikdy nestalo) a tehdy jsem začala tušit, že si asi ještě užiju... Okolo mě měli pořadatelé plné ruce práce s těmi, kteří se rozhodli/museli to zabalit. Někteří závodníci se prostě totálně mimo složili do trávy, jednoho jsem viděla zvracet, ambulance měly pohotovost. Nakonec vzdalo kolem sedmi set lidí ze skoro 60 000 přihlášených. 

A já jsem postupem času, který tak strašně rychle utíkal, zatímco já jsem tak pomalinku běžela, přišla na to, proč lidi vzdávají závod o něco. Protože oni to psychicky nezvládnou. To ví asi každý, ale já jsem si to v sobotu prožila dlouhých 70 minut a vím, že tělo (aspoň to moje) pojede až do úplného konce na autopilota, ale psychika to zabalí dřív, protože tam žádnej autopilot neexistuje (a je hromada času na přemýšlení). A já jsem proto, že jsem nezvládla běžet rychle, najednou měla toho času tak strašně moc a na to já nejsem zvyklá. O minutu na kilometr víc času na přemýšlení - proč to nejde, co jsem v přípravě udělala špatně, blbá kolegyně, co mě nakazila dva týdny před atp. atp.! To je strašná doba. 

Nohy nechtěly běžet, plíce dýchaly na půl plynu, bolelo mě v zádech, začínala jsem cítit první puchýře na chodidlech... Přitom stačily pitomý dva kroky do strany a mohla jsem to mít z krku. Zvolnit, zastavit, poodejít na stranu, odevzdat čip, hotovo. A v tu chvíli jsem zas myslela na Toniho Kurze. Já nevím, jestli ho znáte, on lezl na Eiger 1936 a poté, co se změnou počasí poumírali na stěně všichni okolo něho, mu zmrzlému záchranná mise hodila lano, které se ukázalo být krátké, takže nakonec umřel asi jen 10 metrů od záchrany, visící ve vzduchu. No, a on přece bojoval až do úplného konce, s omrzlinami a napůl v bezvědomí. Tak jsem těch pitomých sedm kilometrů musela přece doběhnout. 

Když ono to šlo tak strašně pomalu! Puchýře mě taky začaly bolet víc a víc při každém došlapu na nepravidelné kočičí hlavy na Avenyn (výstavní ulice v Gbg), do toho přišel slejvák a bouřka jak blázen, padaly kroupy... Moc jsem to nevnímala, ale aspoň nebylo vedro. Po asi deseti minutách to ustalo, pak už bylo jen pod mrakem. Na hodinky jsem si zakázala se dívat, čas jsem jen odhadovala a cíl doběhnout nejhůř za 1:45 se definitivně rozplynul. Teď se jednalo jen o to dostat se do cíle. Ani ne doběhnout, klidně dolézt po čtyřech, ale prostě tu účastnickou medaili urvat, navzdory bídnému času... Fyzicky jsem byla skoro na nule, psychicky snad už pod nulou. Zkoušela jsem pozitivní myšlení a říkala si, že běžím jako srnka, no, nepomohlo to. Poslední čtyři kilometry se vlekly strašně, ale strašně. 

Při proběhnutí cílem se mi chtělo brečet. Tak jsem se těšila, pěkně jsem celou zimu běhala, všechno... A tak to šlo do ***. Sotva jsem ale mohla dýchat, tak z brečení nebylo nic. Hledala jsem nějaké místo na sezení, všude seděli vyčerpaní lidi, kteří se smáli. Jak se někdo může smát, když mně to ten den tak strašně neběželo... Muž mě potom nějak našel a skoro mi vyhuboval, že mi to tak trvalo, že mě všude hledal a že má hlad (v tu chvíli si zadělal na svůj start na půlmaratonu příští rok, holobrádek jeden, těch 500 SEK s klidným svědomím zaplatím, ať se můžu smát naposled). Asi to říkal ze srandy, což bych mu prominula, ale potom, když viděl, že z únavy, puchýřů a toho blbýho času (těsně nad dvě hodiny) natahuju, začal vykládat něco o psychice a mentální síle a že prej běhání je hlavně zábava a to byla poslední kapka. Místo toho, abych začala litovat sama sebe, jsem začala spřádat plány na pomstu. V červnu je přihlášenej mezi prvníma, o to se postarám. On možná ví, co to je bojovat o život, ale nerozumí pořád ještě tomu, že se může bojovat taky o něco, co si člověk vysnil a kde o život (často) vůbec nejde. Třeba o zlezení Eigeru. 

V autě po cestě k jeho kamarádovi, kam jsme byli pozvaní na večeři, jsem pak seděla z pytlíkem v ruce, byl zapotřebí. Po jídle a mátovém čaji už mi ale bylo mnohem líp a cestou domů jsem dokonce řídila (a neusnula). 

Tak, taková byla moje sobota. Teď budu hlavně jezdit na kole a na bruslích a taky v posilovně budu častěji. Už se strašně moc těším na obměnu! 

P.S.: Příští rok samozřejmě půlmaraton běžím znova. Chystám se i na Berlín.

P.P.S.: Abyste si nemysleli, že jsem na Muže tak přísná, tak on ten půlmaraton fakt chce běžet, sám od sebe. Na 10 km už si věří a tak prý poběží příští rok se mnou. Já se jenom postarám o to, aby se nevymlouval, že lhůta na přihlášení vypršela a on to nestihl zaplatit.