úterý 21. května 2013

30 O život nešlo, ale stejně...

Dlužím vám nějaký ten raport ze sobotního půlmaratonu... Díky vám všem za povzbuzující komentáře, potěšili jste mě! I když já vás ani sebe nepotěším, za 1:45 s prstem v nose to fakt nebylo...

Jsem pořád ještě trochu tuhá (mazadlo pro koně hodně zmírnilo svalovou únavu), ale včera jsem už absolvovala posilovací trénink u nás v nově otevřené tréninkové hale. My všichni instruktoři/trenéři (asi 20 kousků) jsme byli pozvaní na kolaudaci a ochutnávku nové (prý nové, pro nás vrhače a powerliftery to není nijak revoluční) tréninkové formy. Každopádně jsem si včera pěkně zablbla a vytvořila si letošní maximum na mrtvém tahu i za cenu sedřených mozolů.  Povyprávím jindy.


Teď, když už mám trochu časového odstupu, si říkám, jakej den blbec jsem v sobotu měla a kdybych půlmaraton běžela třeba dnes, dám ho klidně pod dvě hodiny. Ale na kdyby se nehraje. A přitom to všechno začalo tak dobře! Do Gbg jsme dorazili hodinu a půl před startem, našli jsme hned to samé parkoviště blízko startu jako loni, platí se tam jen 5 SEK/hod., takže levný a ještě blízko, paráda. Šli jsme ke startu, já ještě cestou popíjela zředěnej džus, bylo fakt vedro. Teploměr ukazoval 29°C. Rozhodovala jsem se, jestli běžet ve slunečních brýlích nebo bez, nakonec jsem běžela bez, protože v nich neběhám ani normálně, tak proč něco měnit v den tak důležitého běhu. 

Rozvičení pohoda, jenom mě trochu bolely chodila, byla jsem utlapaná z předchozího dne. Muž fotil, já jsem stála se svojí skupinou a čekala na výstřel. Všechno v pohodě, nikdo se nikam nedral, první občerstvovačku na 2. km jsem ignorovala, až na 4. km jsem popadla kelímek s vodou a napila se. Na mostě, kde profukuje a kde je hranice 5 kilometrů, mi hodinky ukazovaly 25 minut a několik málo sekund. Běželo se mi dobře, pohodička. Při seběhu z mostu a na další občerstvovačce na 7. km už začínala trochu fraška. Musela jsem si odskočit do kadibudky, protože jsem si nechtěla pročůrat kalhoty. Pořád jsem přemýšlela o Tour de France, že tam na kadibudky není čas a pokud člověk musí, tak musí, protože v cíli je první jen jeden. No ale zvolila jsem kadibudku. Pak jsem se zas rozběhla a pomalu jsem začínala cítit, že se dostávám do menší krize (byla mně zima navzdory vedru a husinu jsem měla snad i za ušima). Krizi jsem zahnala na další občerstvovačce a říkala si, že skoro polovinu mám za sebou a že zbývajících 10 km dám pod hodinu i se svázanýma nohama, tak co. Jenomže... 

Na 12. km mi začalo být špatně. Následovala druhá (mnohem delší) návštěva kadibudky. To nepomohlo, nepomohla ani občerstvovačka a ionťák. Začala jsem plést nohama a byla mi zima (pořád navzdory vedru). Tak jsem samozřejmě zvolnila, ono to šlo vlastně samo od sebe. Nemohla jsem pořádně dýchat, což mě nakonec donutilo potupně jít pár kroků (fakt jsem šla, to se mi snad nikdy nestalo) a tehdy jsem začala tušit, že si asi ještě užiju... Okolo mě měli pořadatelé plné ruce práce s těmi, kteří se rozhodli/museli to zabalit. Někteří závodníci se prostě totálně mimo složili do trávy, jednoho jsem viděla zvracet, ambulance měly pohotovost. Nakonec vzdalo kolem sedmi set lidí ze skoro 60 000 přihlášených. 

A já jsem postupem času, který tak strašně rychle utíkal, zatímco já jsem tak pomalinku běžela, přišla na to, proč lidi vzdávají závod o něco. Protože oni to psychicky nezvládnou. To ví asi každý, ale já jsem si to v sobotu prožila dlouhých 70 minut a vím, že tělo (aspoň to moje) pojede až do úplného konce na autopilota, ale psychika to zabalí dřív, protože tam žádnej autopilot neexistuje (a je hromada času na přemýšlení). A já jsem proto, že jsem nezvládla běžet rychle, najednou měla toho času tak strašně moc a na to já nejsem zvyklá. O minutu na kilometr víc času na přemýšlení - proč to nejde, co jsem v přípravě udělala špatně, blbá kolegyně, co mě nakazila dva týdny před atp. atp.! To je strašná doba. 

Nohy nechtěly běžet, plíce dýchaly na půl plynu, bolelo mě v zádech, začínala jsem cítit první puchýře na chodidlech... Přitom stačily pitomý dva kroky do strany a mohla jsem to mít z krku. Zvolnit, zastavit, poodejít na stranu, odevzdat čip, hotovo. A v tu chvíli jsem zas myslela na Toniho Kurze. Já nevím, jestli ho znáte, on lezl na Eiger 1936 a poté, co se změnou počasí poumírali na stěně všichni okolo něho, mu zmrzlému záchranná mise hodila lano, které se ukázalo být krátké, takže nakonec umřel asi jen 10 metrů od záchrany, visící ve vzduchu. No, a on přece bojoval až do úplného konce, s omrzlinami a napůl v bezvědomí. Tak jsem těch pitomých sedm kilometrů musela přece doběhnout. 

Když ono to šlo tak strašně pomalu! Puchýře mě taky začaly bolet víc a víc při každém došlapu na nepravidelné kočičí hlavy na Avenyn (výstavní ulice v Gbg), do toho přišel slejvák a bouřka jak blázen, padaly kroupy... Moc jsem to nevnímala, ale aspoň nebylo vedro. Po asi deseti minutách to ustalo, pak už bylo jen pod mrakem. Na hodinky jsem si zakázala se dívat, čas jsem jen odhadovala a cíl doběhnout nejhůř za 1:45 se definitivně rozplynul. Teď se jednalo jen o to dostat se do cíle. Ani ne doběhnout, klidně dolézt po čtyřech, ale prostě tu účastnickou medaili urvat, navzdory bídnému času... Fyzicky jsem byla skoro na nule, psychicky snad už pod nulou. Zkoušela jsem pozitivní myšlení a říkala si, že běžím jako srnka, no, nepomohlo to. Poslední čtyři kilometry se vlekly strašně, ale strašně. 

Při proběhnutí cílem se mi chtělo brečet. Tak jsem se těšila, pěkně jsem celou zimu běhala, všechno... A tak to šlo do ***. Sotva jsem ale mohla dýchat, tak z brečení nebylo nic. Hledala jsem nějaké místo na sezení, všude seděli vyčerpaní lidi, kteří se smáli. Jak se někdo může smát, když mně to ten den tak strašně neběželo... Muž mě potom nějak našel a skoro mi vyhuboval, že mi to tak trvalo, že mě všude hledal a že má hlad (v tu chvíli si zadělal na svůj start na půlmaratonu příští rok, holobrádek jeden, těch 500 SEK s klidným svědomím zaplatím, ať se můžu smát naposled). Asi to říkal ze srandy, což bych mu prominula, ale potom, když viděl, že z únavy, puchýřů a toho blbýho času (těsně nad dvě hodiny) natahuju, začal vykládat něco o psychice a mentální síle a že prej běhání je hlavně zábava a to byla poslední kapka. Místo toho, abych začala litovat sama sebe, jsem začala spřádat plány na pomstu. V červnu je přihlášenej mezi prvníma, o to se postarám. On možná ví, co to je bojovat o život, ale nerozumí pořád ještě tomu, že se může bojovat taky o něco, co si člověk vysnil a kde o život (často) vůbec nejde. Třeba o zlezení Eigeru. 

V autě po cestě k jeho kamarádovi, kam jsme byli pozvaní na večeři, jsem pak seděla z pytlíkem v ruce, byl zapotřebí. Po jídle a mátovém čaji už mi ale bylo mnohem líp a cestou domů jsem dokonce řídila (a neusnula). 

Tak, taková byla moje sobota. Teď budu hlavně jezdit na kole a na bruslích a taky v posilovně budu častěji. Už se strašně moc těším na obměnu! 

P.S.: Příští rok samozřejmě půlmaraton běžím znova. Chystám se i na Berlín.

P.P.S.: Abyste si nemysleli, že jsem na Muže tak přísná, tak on ten půlmaraton fakt chce běžet, sám od sebe. Na 10 km už si věří a tak prý poběží příští rok se mnou. Já se jenom postarám o to, aby se nevymlouval, že lhůta na přihlášení vypršela a on to nestihl zaplatit. 

30 komentářů:

  1. Jsi hrdinka, fakt!!! Ja bych to nedala, ani kdyby me honil hladovy tygr.. :o)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hladový tygr by doufám nevydržel běžet 21 kilometrů :)

      Vymazat
  2. Jsem na tebe pyšná!! Já mám 20 km za více jak 3 hodiny - chtěla bych běžet v září ve Varech - tak doufám, že to přes léto stáhnu!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě to stáhneš, stačí trochu běhat. Držím palce ;)

      Vymazat
    2. Snažím se každý den na hodinku - ale běhám jak šnek - vydržím to celou hodinku - z toho mám radost, ale kdybych byla rychlejší, bylo by to fajnové.

      Vymazat
    3. Tak to Tě obdivuju, že každý den hodinu psychicky zvládáš!
      Zkusila jsi to sem tam zkrátit a radši běžet víc rychlejších krátkých úseků (já měřím vzdálenost pomocí sloupů, laviček, stromů atp.) s přestávkami? Přidá to na celkové rychlosti.

      Vymazat
    4. Zkoušela jsem běžet třeba minutu na plno a pak minutu jít - někde jsem to vyčetla na netu, tak nevím, zda to byla dobrá rada. A fungovalo to - byla jsem rychlejší - možná to začnu provádět pravidelně.

      Vymazat
    5. Já myslím, že je to dobrá rada ;) Vůbec to nemusí být naplno, hlavně aby to bylo rychlejší a těch úseků bylo víc. Zkus to aspoň jednou týdně a výsledky se dostaví. Jsem moc zvědavá, jak se Ti v září poběží.

      Vymazat
    6. Dobře - zařadím to do programu - střídat rychlé a pomalé úseky. Já jsem ještě nikdy neběžela, moc bych chtěla - ale jsem hrozný lemur. Ale přes prázdniny si chci dát pořádně do těla a zamakat na sobě. Zkusím se mrknout i na nějaké radící weby - abych věděla, co vylepšit :).

      Vymazat
    7. Určitě si to zaběhni, ten pocit, že ses překonala, se vyrovná máločemu ;)

      Vymazat
    8. Teda vlatně naopak, máloco se vyrovná tomu pocitu.

      Vymazat
  3. Myslela jsem na tebe a je skoda, ze ti to tak hrozne nevyslo, ale jsi o to vetsi borec, zes to dobehla i v tom strasnym stavu! :) dobehnout to s usmevem je moc jednoduche ;) (vim, ze neni, ale snad vis jak to myslim.. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sympatický komentář, díky! Jj, doběhnout v pohodě není žádné umění :) A za rok to určitě vyjde.

      Vymazat
    2. Presne tak, za rok mas dalsi sanci a zas muzes zkusit pokorit svou vysnenou hranici :) A Muz pobezi povinne s tebou a bude to o to vetsi zabava ;)

      Vymazat
    3. Přesně tak!
      A taky se těším trochu škodolibě a (a taky láskyplně, to my se tak špičkujem) na to, až mu po svém doběhu přijdu naproti do cíle a budu naoko hubovat, že mám hlad a kde se flákal.

      Vymazat
    4. Presne to laskyplne a skodolibe hubovani na oplatku jsem mela na mysli :))

      Vymazat
  4. Tééda! Stejně Tě obdivuju. Vlastně o to víc, že to nešlo podle představ a stejně jsi to doběhla. Gratuluju a moc děkuju za inspiraci a chuť pustit se do běhání!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, život se děje, zatímco člověk si spřádá svoje plány. Nebo tak nějak.
      Ať Ti chuť do běhání vydrží, Evelíno! Je to náhodnou báječná aktivita, i když se z toho někdy zvrací.

      Vymazat
  5. Jsi fakt dobrá, že jsi doběhla! Já teda o běhání houby vím, ale mám za sebou pochod skoro o život v horách, v mlze, dešti a tmě, všechno promočené, na batohu nebyla pláštěnka, takže přibral spoustu kilo a bylo to jak vláčet na zádech obrovský šutr... no a došli jsme, vzhledem k počasí skoro poslepu trefili na chatu horské služby a brečet jsem začala až tam. Ale jinak to prostě nešlo, nebylo kde zastavit, prostě jsme museli jít dál, jinak bych to při nejbližší vhodné příležitosti vzdala. Tys to vzdát mohla kdykoli, o život nešlo, bylo ošklivé počasí a stejně jsi doběhla a já před tebou smekám! M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju, M. Někdy holt jednodušší nemít volbu, ale samozžejmě záleží na tom, jestli si člověk tu volbu škrtne sám nebo mu ji zatrhnou okolnosti.
      Úplně jsem si při čtení komentu představovala ten váš pochod. Kolik vás bylo? Takhle po by to náhodou byla napínavá historka pro černou hodinku, ráda poslouchám.

      Vymazat
    2. Dva, já a můj přítel. Byl to docela silný zážitek, ale není na tom moc k vyprávění. Noc předtím jsme si postavili stan na špatném místě a vyplavila nás bouřka, ironií osudu jsme byly kousek od nouzové boudičky, kde jsme se druhý den snažili usušit, což šlo špatně, protože pořád poprchávalo a ve 2000 m stromy nerostou. To, co mě na tom děsí dodnes, je parta tří Rumunů, kteří nalehko přišli z údolí a říkali, že jdou na jistý vrcholek, že do sedla k chatám je to tři hodinky nenáročné cesty a že oni vylezou na ten vrchol a kdyžtak se potkáme cestou zpátky a oni nám (mně...) pomůžou s batohem. Tak jsme se hecli, zabalili mokré věci a vyrazili, bylo to aspoň na pět hodin, cestou jsme přelézali po řetězech skály, mapu jsme měli mokrou a roztrženou atd. atd... a ty Rumuny už jsme nepotkali. Pořád doufám, že ne moc mokří dorazili aspoň k té nouzové boudičce a že to přežili. M.

      Vymazat
    3. Huh, to je teda zážitek... V horách asi ne úplně neobvyklý, ale stejně mě vždycky při podobných vyprávěních zamrazí.

      Vymazat
  6. Tak nebo tak, jsi fakt dobrá. :) Smekám, o to víc, že já absolutně nejsem běhací člověk. Ale vyhrát nad psychikou a nevzdat to, to je taky vítězství.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju An. Dostala jsem pěkně přes držtičku (obrazně) a jsem zpětně ráda, že jsem to nezabalila. To bych se asi dneska bývala styděla, protože v hloubi duše bych věděla, že jsem mohla ještě trochu zabrat a doběhnout.

      Vymazat
  7. Tenhle clanek bych si mela vytisknout, abych si porad pripominala, ze clovek se nesmi nikdy vzdat. Obdivuji, ze jsi to zvladla a dobehla. Jsi pro me obrovskou inspiraci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jej, děkuju a vůbec děkuju za Tvoje sobotní povzbuzení! Ona je to nakonec celkem prkotina, šlo jenom o jakousi "čest". Ale je hezké se občas takhle vyhecovat...

      Vymazat
  8. Minulý rok o prázdninách jsem byla na půlmaraton přihlášená, ale nakonec mi to překazilo nějaké zranění kolene. A z tvého popisu soudím, že můžu být i ráda, že jsem nakonec neběžela :D Ale fakt, jsi dobrá a můžeš na sebe být pyšná! Každý má někdy den blbec, příště ti to určitě poběží lépe :) A teda příště tam přihlaš i manžela, to mu rychle strne úsměv :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nerada bych, aby to vyznělo, že půlmaraton je strašná dřina, naopak! Honem se přihlaš! :)
      Jinak děkuji, příště to natuty bude mít pohodovější průběh.

      Vymazat
  9. Aaach to ma mrzi. :( Ale neboj, ten cas si na teba pocka. :)
    Ja mam dnes osobacik 2:09:21 z karlovych varov. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Gratuluju Bežkyňo! :) To jsi ukrojila pěkných pár minut! Tak ať to padá dolů a běhá se Ti v pohodě.

      Vymazat

Děkuju za váš čas, který věnujete čtení článků a psaní komentářů!