úterý 12. listopadu 2013

7 4:28:32!

Tak to je můj oficiální maratónský čas ze soboty. Jak jsem se dozvěděla, GPS není moc spolehlivá při měření délky okruhů, kterých jsem v sobotu naběhala přes čtyři desítky. Trať totiž vedla okolo jezera a podle Endomonda jsem si několikrát i zaplavala. Tudíž se můžu těšit za času pod čtyři a půl hodiny a přemýšlet, jak třeba někdy příště stáhnout dvacet minut. 

Když se tak v myšlenkách vracím k šestihodinovce, skoro už jsem vytěsnila veškeré bolestivé vzpomínky. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem se jen tak z plezíru příhlásila a běh bez jakékoli speciální předchozí přípravy dokončila, na druhou stranu jsem rozpačitá z výborných výkonů ostatních běžců, a trochu to ve mně hlodá - jak oni to dělají, že šest hodin běží v tempu 4:30 min/km? Asi trénují, že... No ale stejně! Vám to nepřipadá jako fantasmagorie, běžet takhle rychle takhle dlouho? 


A vůbec, já vám raději povím, jak moje příprava na ultramaraton probíhala. Rozhodnutí běžet padlo v pátek ráno, o závodu jsem se dozvěděla ve středu, takže žádné speciální přípravy v podobě navýšení zásob sacharidů atp. vůbec neproběhly. Ale příště to bude lepší!

Přesto všechno jsem si k srdci vzala pár předzávodních rad, které jsem v pátek večer vygooglila:

1. Pořádně promažte chodidla a odstraňte zrohovatělou kůži. 
Žádný problém, o svoje nohy se starám ukázkově a na upravená chodidla (svoje i ostatních) jsem vysazená. V létě koukám lidem na chodidla v sandálech a lodičkách a hodnotím pedikúru. Krasavice s dokonalým mejkapem, ale s popraskanými patami nemůžu brát vážně. Chodidla jsem si večer před promazala bambuckým máslem, navlíkla na ně vlněné ponožky od babičky a šlo se na kutě.

2. Do bot si vemte ponožky, které se co nejmíň krčí. Klidně i vlněné.
Tak na tom fakt hodně je. Vlněné fusakle jsem si nakonec nevzala, protože bych se v nich nevešla do bot, ale vybrala jsem líp než při letošním půlmaratonu. Puchýřům jsem se sice nevyhnula, ale ten největší pod levým prsteníčkem jsem prostřihla včera a dneska už zase skáču přes kaluže.

3. Týden před závodem hodně odpočívejte a jezte, poslední den nejezte moc vlákniny.
Tak přečíst si tuhle radu v předvečer "dne D" je pozdě. Proto jsem se logicky obávala, jak se žaludek s dlouhým během bude potýkat. Nakonec jsem si řekla, že jestli mi něco rozhodí trávení, budou to spíš myšlenky na to, co jsem propásla nebo zanedbala, takže jsem to přestala řešit. V sobotu ráno jsem posnídala sladké pečivo, zapila to půllitrem bylinkového čaje od Pukky a bylo vymalováno. 

4. Vsaďte na dobře odpružené boty, vemte si návleky/psí dečky.
Nakonec jsem byla moc ráda, že jsem si nevzala svoje oblíbené terénní Nike, které jsou na asfaltu mnohem lepší než moje Asics. Celý závod se běžel po asfaltu, takže Asicsy, o kterých jsem si až do soboty myslela, že tlumí až moc a polykají energii z odrazu, splnily úkol na jedničku. Návleky nevlastním a tolik kamínků po cestě zas až tak nebylo, abych musela zastavovat a vyklepávat je, přesto s nimi pár běžců běželo a celkem chápu důvod. Jeden malý nevyklepaný kamínek dokáže během šesti hodin udělat v botě peklo.

5. Vhodně se oblečte.
Tohle byl celkem oříšek. Nikdy jsem tak dlouho neběžela, takže jsem netušila, co na sebe. Věděla jsem ale, že dlouhé elasťáky to rozhodně nebudou - nechtěla jsem riskovat vlka. Díky trochu atypické postavě mi to, co mi sedí přes stehna a boky, odstává přes pas, pod koleny a u kotníků a elasťáky se mi většinou shrnují. Všimla jsem si, že hodně běžců vsadilo na stahovací elasťáky od 2XU, které by podle všeho měly minimalizovat únavu a křeče (Vánoce se blíží, asi si něco nadělím). A co jsem si všimla, nikomu tyhle kalhoty neplandaly v rozkroku, narozdíl od klasických elastických variant, které jsem taky zahlídla a jejichž majitelům jsem vůbec nezáviděla. Já jsem se rozhodla pro lehké šusťáky, tenké termo tílko, tričko s dlouhými rukávy z funkčního materiálu a vestu s neprofuk zády. Přes uši teplejší čelenku a pak už jen rukavice. Byly 3°C, skoro celou dobu pršelo a kromě asi půlhodiny někde za polovinou, kdy jsem byla fakt zmrzlá, se mi jinak běželo komfortně. 

6. Vemte si věci na převlečení a náhradní boty v případě změny počasí.
Vzala jsem si tedy i rezervní svršky, na které jsem při prezentaci dostala velký igelitový pytel a nalepila na něj svoje číslo. Protože jsem jako zelenáč nevěděla, co a jak dělat, "opisovala" jsem od ostatních a sem tam se raději zeptala. Pytel jsem si položila někam do poloviny vzdálenosti mezi občerstvovačku a kadibudku, přišlo mi to jako nejstrategičtější místo, kdyby něco...  Hodně lidí si svoje věci ukládá do velkých plastových beden s víkem (takové ty z Ikey) a přijde mi to jako docela dobré řešení, protože všechno jde skrz průhledné stěny vidět a nemusíte se hrabat v temnotě stopadesátilitrového pytle. 

Nakonec jsem se vůbec nepřevlíkala, i když durch jsem byla už po první hodině. Hodně jsem přemýšlela, že si aspoň přezuju ponožky a boty, ale bála jsem se, že se mi udělají další puchýře, tak jsem raději všechno doběhala ve vlhkých botách a ponožkách. Pro jistotu jsem si s sebou vzala i sportovní sandále, kdyby fakt byla krize - chůze je pořád lepší než vzdát úplně. 

7. Šetřete energií a nevydejte se hned ze začátku. Využijte kopce k chůzi. 
Tak energii jsem šetřila už od pátečního rána. Žádné rozvičování a rozklusávání před závodem, jenom lehké protažení. Párkrát jsem se protáhla i v průběhu ultramaratonu, protože mě chytaly křeče do zadní strany stehen. Do kopečků jsem nechodila ani jednou, ale z kopce jsem několikrát šla do chůze, nárazy byly po 45. kilometru trochu cítit. 

Bohužel jsem vůbec nikdy na maraton netrénovala, takže mi chyběla časová a tempová orientace. Prostě jsem jen pomalu běžela, první dvacítku zhruba za 6:05 min/km (jo, teď s odstupem to hodnotím jako rychle, ale fakt jsem netušila, co je při šestihodinovce rychle a co pomalu), celkově jsem měla tempo ještě zhruba o půlminutu pomalejší. Vzhledem k tomu, že jsem během běhu stihla zavolat babičce (nesmějte se, potřebovala jsem morální vzpruhu), zpomalit několikrát do chůze, párkrát se zastavit a protáhnout se, případně se posadit a nechat si namasírovat záda, tak to výsledné tempo zas až tak strašně nenarostlo. Si myslím.

8. Pijte, když cítíte žízeň. 
Že prý chodit na WC jednou za hodinu během závodu znamená, že pijete moc. Tak já nevím, já jsem nebyla ani jednou. Pít jsem začala až asi po hodině běhu a pak zhruba každých dvacet minut, někdy častěji. Sedla mi jako obvykle voda, hodně jsem srkala i coca-colu. Jonťáky nemám ráda a ani jsem je nezkoušela. Servírovalo se kafe (nepiju, ale byla jsem připravená po něm v krajním případě sáhnout) a chvála bohu za teplou borůvkovou polívku. Ta mě vzpružila ukázkově. 

9. Jezte trochu na každé občerstvovačce. 
U nás byla jenom jedna, vzhledem k tomu, že se běhalo pořád dokola, takže jídlo bylo pořád v dosahu a nikdo nezkolaboval. Za celý závod jsem snědla dva banány a tři hrsti pěnových bonbonů, ale stoly se prohýbaly pod množstvím miniporcí všeho druhu - sušené meruňky, rozinky, čokoláda, chipsy (ty mi bodly po závodě), malé kousky chleba se sýrem, minipárky v rohlíku a masové kuličky (párky a köttbullar nechápu, ale asi když je hlad, tak...) atd. atd. Opět musím zdůraznit, jak moc se mi v tomhle ohledu Skandinávie líbí - žádné syntetické náhražky, gely a nápoje, ale běžně dostupné jídlo. Zpětně musím kriticky uznat, že příjem byl mnohem nižší než vydaná energie, ale necítila jsem se nijak zvlášť slabá, takže jsem jedla vyloženě podle vlastního instinktu.

10. Pečujte o sebe v průběhu závodu.
Malé zanedbané problémy v průběhu ultramaratonu narostou nebo se zřetězí. Asi jo. Nejvíc jsem se bála puchýřů a žaludku. Puchýř jsem začala cítit po dvou hodinách, ale ignorovala ho a nic se nestalo. Žaludek se mi mezi 32. - 39. kilometrem povážlivě houpal, ale lákala mě vidina překonaného maratonu a navíc mi pomohla coca-cola.

Co mi ještě hodně pomohlo a co případně udělám i příště:

1. Dílčí cíle. 
Mým prvním a jediným dílčím cílem bylo uběhnout maraton, i kdyby to mělo trvat celých šest hodin. Není to zrovna malý cíl sám o sobě, ale v rámci šestihodinovky pro mě malý byl. Půlmaraton znám, kilometry mezi dvacítkou a třicítkou byly vcelku v pohodě, ale kolem pětatřicítky se to začíná lámat (podle výpovědi těch, co někdy zkusili), fyzicky i psychicky. Proto jsem si dala za odměnu, že se po maratonu na delší chvíli posadím a zavolám nejbližším. Pro povzbuzení a pár milých slov. A taky jsem to tak udělala. Vůbec mi pak nedělalo problém se zase rozběhnout, i když mi zbývala hodina a dvacet minut do konce.

2. Hudba
Jak mě nikdy nelákalo běhání se sluchátky v uších, tak tentokrát jsem udělala výjimku. Polovinu času jsem poslouchala hudbu. Namíchala jsem si ji podle bpm a myslím, že mi hodně pomohla. Zvažuju vyzkoušet i běhání do ťukání metronomu. 

3. Zvedat kolena!
Přistihla jsem se, že někde kolem pětatřicítky jsem začala šourat nohama a tahat je za sebou. Nevím, jestli dřív byla únava a pak šourání, nebo naopak, ale jakmile jsem začala zvedat kolena (na to, že to fakt bez problémů jde, jen se soustředit, jsem přišla až o deset kilometrů později), zrychlilo se automaticky i tempo. Potrénuju techniku.

4. Povzbuzování
Přišla jsem na to, že když povzbudím ostatní, kteří se trochu trápí, pomůžu tím i sama sobě. Sdílená solidarita, ohleduplnost a pocit, že se sedíte na stejné lodi, dělají hodně a pozitivní energie se rychle šíří. Neubylo mě ani ostatních, když na pár vteřin zpomalili, aby se mnou prohodili pár slov a povzbudili mě. Příště v tomhle ohledu budu ještě lepší. 

5. Obezřetná zvědavost
Zvědavost, co čeká za rohem. Za dalším kilometrem. Za maratonskou hranicí. Co se stane, když... Zvědavost mám a chci si ji udržet. 

*** *** ***

Tak, dnes to bylo skoro maratonské čtení... Díky všem, kteří dočetli až do konce!
Mějte se krásně!

7 komentářů:

  1. Tak tohle je parádní článek, člověk úplně cejtí, jaký to bylo! Hrozně mě to namotivovalo nazout boty a jít běhat (škoda, že mám takové práce, že nevím co dřív. tak snad ta motivace za pár týdnů neuteče :) )

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. a zapomněla jsem ti pogratulovat. Jsi neskutečná, máš můj obdiv (hlavně za tu vůli) :)

      Vymazat
    2. Děkuju moc! Vůli má každý, když je motivace dostatečně velká a odměna lákavá. Přeju Ti, ať se hromada práce zmenší a Ty máš možnost zase vyběhnout!

      Vymazat
  2. Teda, krásné čtení. Já mám zatím jako budoucí cíl uběhnout maraton.. Láká mě ten pocit po doběhnutí. Říct si ano, uběhla jsem maraton. Příští rok mám v plánu pár půlek, abych si zvykla na delší distance a další rok, už budu hrdět startovat na maratonu. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc Ti ten pocit přeju, Kate! Ať ho zažiješ co nejdřív ;) Už sis nějaký maraton vyhlídla?

      Vymazat
  3. Dobře napsané a užitečné i pro někoho dalšího. A mimochodem - skvělý výkon! Jana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! Ten pocit uspokojení z posunutí vlastních hranic se usadil hezky hluboko a hýčkám si ho :)

      Vymazat

Děkuju za váš čas, který věnujete čtení článků a psaní komentářů!