Pěkné poslední pondělí letošního roku vám všem!
Moje dovolená je u konce a i když už jsem pár dní zase "doma" (tzn. tam, kde bývám většinu roku - doma se totiž cítím na víc místech :) ), dala jsem si úmyslně od blogu na pár dní oraz.
Cesta do ČR byla velice pohodová, kufr se nakonec vešel do váhového limitu po cestě tam i zpátky. Slečny v duty-free obchodě s parfémy na ruzyňském letišti (Letiště Václava Havla mi nejde přes rty, adoracím bývalého prezidenta moc nerozumím; byl pro mě spíš symbol než skutečný státník) se vytáhly svým přehledem a ochotou. Tohleto kvituju s povděkem, protože si všímám, že úroveň služeb v ČR se celkem lepší. Letiště, hlavní nádraží v Praze, personál Českých drah i Regiojetu, finanční úřad a pošta v mém rodném městě, personál ambulance, tam všude jsem se setkala s profesionálním přístupem, zájmem (ať už předstíraným nebo skutečným) a někdy dokonce i s úsměvem. Tomu říkám pokrok! Za těch necelých devět let, co jsem "venku", se některé věci daly do pohybu tím správným směrem.
Jen to zdravotnictví, resp. někteří reprezentantí, mě opět zaskočili. Naštěstí jsem do kontaktu s nemocničním personálem přišla "jen" jako rodinný příslušník, ale několikrát mi fakt pěnila krev. Jak jinak vnímat, když si
sestry nemocnice, konkrétně na gynekologicko-porodnickém oddělení v
Novém Jičíně, spletou pacientky a člověku po osmdesátce nedají před
operací celé čtyři dny najíst, ačkoli vám, rodinnému příslušníkovi, tvrdí, že "všechno
je v naprostém normálu a takový postup je před operací obvyklý"? "Hlad léčí", to je vysloveným heslem gynekologicko-porodnického oddělní v novojičínské nemocnici (kdybyste tam náhodou vy nebo vaši příbuzní měli nastoupit)... Ale zpátky k babičce - vytáhl se i obvoďák. Povolenka příbuzným, aby při převozu nemocné babičky do - opět novojičínské - nemocnice mohli asistovat a pomáhat, je problém. Pacientku zná přece jako čupr babku a po operaci ji ještě neviděl. Takže ho fakt, že se kvůli hladovění, náročnější operaci a zranění (následek fyzické slabosti po operaci a nedobrovolné hladovce) sama neudrží na nohou, nezajímá.
Můžu si jen domýšlet, co ostatní lidi vede k tomu, že svou práci berou zodpovědně a ještě k tomu mají čas se na své klienty se sem tam usmát. U mě je to vlastní volba. Svou práci dělám zodpovědně a na nejlepší možné úrovni, protože to sama chci (ne proto, že mi to nařizuje smlouva). A protože si tenhle přistup volím sama, zároveň mě práce i baví. Ať už to bylo uklízení, rozvážení denního tisku, práce s mentálně a tělesně postiženými, nebo současné tlumočnictví/překladatelství či pedagogická činnost.
S tím oslavováním bývalého prezidenta s Tebou souhlasím, baví mi přístup-nadávám na současného, ten bývalý byl světec...
OdpovědětVymazatCo se týče zdravotnictví, sama pracuju v nemocnici, sice jen v nemocniční lékárně, ale i tak, je to velký rozdíl oproti lékárnám soukromým či řetězcovým ( mám zkušenosti i s těmito ). Je smutné, že máš takovou negativní zkušenost, ale i já vím, jak se dokáže personál chovat, bohužel :-/ Snad bude babička brzy v pořádku!
Moc děkuju! Babička snad bude v pořádku - je houževnatá a psychicky je na tom už dobře.
VymazatTrochu mě ten přístup zarazil, ale stejně si myslím, že i takové chování bude časem výjimkou. S konkurencí rostou i nároky na interní policy a pacienti, zákazníci, klienti se brzy naučí vybírat. (Osobně jsem zvyklá vyžádat si dotazníky nebo formuláře a hodnocení poslat nadřízenému nebo příslušné sekci. Ať ti, co se chovají nadstandardně, dostanou třeba prémie. Přijde mi to fér.)