4 Nová adresa

Po roce jsem se přihlásila na blog a těší mě, že to tu stále žije a návštěvnost je kupodivu dost vysoká vzhledem k tomu, že už rok nebloguji jako Osamělá. Pokud máte chuť mě i dál číst – už jen jako Cyklistku – můžete mě navštívit na notsosolitarycyclist.wordpress.com. Vypustila jsem skoro veškerou kosmetiku, protože už za života tohoto blogu se mi příčilo nákupní šílenství, hromadění a konzum vůbec. O to víc píšu o svém současném životě, dětech, sportu a feminismu. Protože blogování není ani teď mojí prioritou (to jsou děti, já a Muž), objevují se nové příspěvky zhruba jednou týdně.  

Snad se uvidíme! Hezký den vám všem!



3 Cože? Mezinárodní den žen?

Tak se nám ten letošní 8. březen chýlí ke konci... Registrovali/-y jste datum a příležitost? Ne? Ano? A jak? 

Nepřijde vám zvláštní, že ženy (si) potřebují připomínat, že v 21. století ještě nedosáhly stejných možností a práv jako muži? Hmmm.... 

Mně se z toho, co se ode mě jako od ženy očekává, dělá občas dost špatně. Nutně to totiž vyvolává pocit nedostatečnosti a špatného svědomí (jak má "správná žena" vypadat, jak se má chovat, jaká má být matka atp.). Tak se raději o to víc soustředím ne na srovnávání se s ideálem, ale na to, co o sobě jako o ženě (a mámě) učím své děti.

Moje děti (dcera a syn) vidí, že žena může být živitelkou rodiny. Že máma může mít šéfskou pozici a rozhodovat nejen o záležitostech doma. Že máma se může důrazně ohradit, když se k ní někdo z příbuzenstva/okolí nechová s patřičným respektem, i když to pravděpodobně vyvolá velkou nevoli. Máma může být unavená a plakat. Vydat se sama na cestu - a zase se vrátit. Máma může prolenošit celou neděli místo toho, aby šla umývat okna nebo utírat prach. S mámou je legrace, bere děti za dobrodružstvím a učí je spoustu dovedností pod širým nebem. Máma není superhrdinka a je důležité se starat o to, aby jí bylo dobře. Máma se může pořádně vzteknout - a zase se uklidnit. Máma dokáže prohodit cestu od sněhu, spravit protékající okap a řídit auto stovky kilometrů v kuse. Máma dělá chyby a umí se za ně omluvit. Občas řekne: "Teď se ti nemůžu věnovat, chci mít chvíli jen sama pro sebe." Máma se stará a pečuje o svou rodinu. Potřebuje objetí a pusinky od svých dětí. A může mít chlupaté nohy a podpaží. Máma své děti bezpodmínečně miluje a jsou pro ni vždy na prvním místě. 

V Mezinárodní den žen myslím hlavně na chlapce - na syny. Na svého syna. Jak je my rodiče (nejen mámy, ale především tátové) vychováváme, k čemu je vedeme. Tady má můj Muž největší zodpovědnost. Jakou představu o mužské roli našemu synovi předá? Jak mu jde příkladem? 

Můj syn se možná jednou rozhodne žít se ženou a založit s ní rodinu. Snad jednou ve své partnerce bude vidět víc, než jen "typickou ženu" s tím, co její roli náleží. Tady ho leccos můžu naučit já. A snad bude někým jiným než jen "typickým mužem". Tady mu musí bezpodmínečně jít příkladem jeho táta. Nebo nemusí. Ale pokud se tátové budou chovat jako doposud, budeme si Den žen připomínat i za dalších sto let...

3 Můj rok 2016

Půlka ledna už je sice pryč, ale kdy s dvěma mrňaty najít čas na sumírování uplynulého roku? I když, on by čas určitě našel, kdybych opravdu chtěla, mně se však moc nechce. Nechápejte mě špatně, blogování mě baví, kosmetiku a sport jsem ani náhodou neopustila, ale ten čas, který dřív mělo vyhrazeno blogování, teď investuju do renovování a kutilství doma, vymýšlení akcí pro děti, sebevzdělávání a tak. On ten online strávený čas ubíhá mnohem rychleji než můj současný skutečný život, který se většinou ubírá poklidným, rozvážným tempem, ale v tomhle pomalém tempu jsem našla zalíbení. Mám možnost poznávat úplně dva nové lidi od jejich první sekundy na světě (nemluvě o měsících předtím), účastnit se jejich pokusů osvojit si všechny veledůležité životní poznatky (třeba že když taháte sousedovic kočku za ocas, dost možná vás sekne) atd. Stejně jako mě bavilo být bezdětná, mě baví být se svými dětmi. Takže třebaže jsem dřív avizovala konto na IG, mám většinu dne internet stejně vypnutý, počítač vytáhnu tak obden na hodinu, prostě zábava je teď doslova na dosah ruky a pozitivní zpětnou vazbu mi ti moji prckové (a Muž) dávají do takové míry, že nemusím nic tankovat jinde. Zatím. I toto jednou pomine. 

Takže... Bilancování roku 2016...

7 Ticho na blogu, napilno v životě

S dvěma dětmi to platí doslovně. Ráda bych blogovala častěji, ale to bych musela mít víc času jen pro sebe. Nicméně, našla jsem si jinačí platformu, najdete mě na instagramu pod @osamelacyklistka. Kosmetika, feminismus & genderové stereotypy plus sem tam další postřehy ze všedních dní dvojnásobné mámy ve Švédsku. Sport, jedno z nosných témat tady na blogu, se objevuje jen sporadicky - nestíhám pravidelně trénovat a když se vzácně naskytne příležitost, je to pro mě natolik stresující, že jsem si radši dala pohov. Všechno má svůj čas. 

Příjemný advent vám všem, kteří se sem vracíte!

10 Motivace

Časná brzce podzimní rána. Babí léto ve vzduchu, vůně přírody v plné síle těsně před tím, stromy začnou ztrácet svou zelenou barvu  a listy zvolna opadávat. Možná dokonce i první mrazíky. Pasažér má na svět přijít v době, která pro mě vždy znamenala začátek něčeho nového, napínavého a kdy vzduch byl plný očekávání.

Letos nijak velká očekávání nemám, spíš se jen těším. Snad jen vyšetřit hodinu dvě brzo zrána a vydat se ven dýchat vůni lesa. Tyhlety chvilky jsem si vizualizovala už v červnu a skoro bez váhání skočila po lahvi do ruky, když jsem ji viděla ve slevě.



Poslední týden se ploužím šnečí rychlostí kvůli skřípnutému nervu v zádech. Potkala jsem sice skvělou lékařku, která mi předepsala ještě lepší lék, jenomže když jste jeden z sta, kterého postihnou vedlejší účinky, musíte vydržet a doufat, že po porodu se nerv uvolní sám. Ještěže existuje kolo a bazén, kde nervu domlouvám, a především můj úžasný Muž. A pak vidina volného pohybu na čerstvém vzduchu, která je zhmotněná ve flašce od Salomonu. Mám tuhle vidinu uloženou v šuplíku a občas ho jdu otevřít, abych se přesvědčila, že budoucnost má určité kontury a že je na dosah ruky. Jsem si samozřejmě vědoma toho, že ne vždy plány vyjdou podle představ (možná přijde kolika, možná poporodní komplikace, možná zas někdo umře - doufejme že ne), ale vím o sobě, že si to svoje vždycky najdu a přítomnou realitu si dřív či později uplácám do tvaru, s nímž se dá pohodlně žít a se kterým se dá pracovat do budoucna.  

Už ani nevím, z čeho se těšit dřív. Jestli z toho, že se navzdory uskřinutému nervu a SPD pořád můžu hýbat, z vděčnosti za skvělý back-up doma, z příchodu Pasažéra nebo co mě čeká na podzim.

Mějte se hezky!