úterý 14. června 2016

13 Úspěšní muži a vyčerpané ženy

Ve Švédsku v současnosti probíhá osvětová kampaň ohledně syndromu vyhoření a vyčerpanosti, které postihují převážně ženy. V této souvislosti jsem na tomto blogu našla článek, který mi přišel natolik trefný, že mi přišla škoda nepodělit se o něj (jedná se o volný překlad):

Žijeme v době, kdy víme, že muži i ženy mají (nebo víme, že by měli mít) stejnou hodnotu, možnosti, finanční nezávislost, odborné profesní znalosti, ambice, pracovní morálku, a obá pohlaví by tak měla mít stejné předpoklady pro sebeuplatnění, dlouhodobý kariérní rozvoj a pohodový soukromý život (ať už se tím myslí rodina nebo přátelský okruh). Statistika však prozrazuje něco jiného. Totiž to, že muž s motivací a možnostmi si vydobyde společenský status, profesní prestiž a finanční úspěchy, zatímco žena se stejnými vlastnostmi (a řekněme i možnostmi) má s velkou pravděpodobností slušně našlápnuto k vyčerpání či dokonce vyhoření.    

Vysvětlení je dle mnohých nasnadě – ženy mají křehčí tělesnou konstituci, slabší nervy a nižší práh bolesti.  Studie však ukazují něco něco jiného – co do odolnosti a prahu bolesti vedou ženy výrazně nad muži, tudíž argumenty o fyzické „nedostatečnosti“ žen nejsou na místě. Co tedy zapříčiňuje stále stoupající počet žen, které se od lékaře vrací s diagnózou „psychosomatické problémy způsobené stresem“ a které tato diagnóza nadlouho odřízne od možnosti žít naplněný život?

Podle mě je to otázka zodpovědnosti. Muži jsou vychovávaní k tomu, aby pomáhali, zatímco ženy jsou vedeny právě k celkovému přebírání zodpovědnosti. Muži se učí zaměřit se na jasně ohraničené projekty a mít tah na branku, zatímco ženy jsou vychovávány k tomu vidět souvislosti a mít celkový přehled. Muži rádi poměřují svoje výkony a jsou k tomu vedeni odmalička, pro ženy by měla být nejdůležitější fyzická a psychická pohoda ostatních. Muž se tak stává expertem a žena projektovou manažerkou. A z pracovního života většina ví, že expert pracuje pouze s tím, v čem tkví jeho silné stránky a dovednosti, a díky čemuž se pochopitelně dočká pozitivního hodnocení, když svůj projekt dotáhne do cíle. Naproti tomu manažer má mít neustálý přehled o všech a všem, a většinou se dočká převážně kritiky za svou neschopnost. Tudíž zatímco muž má po dokončení projektu padla a může cítit spokojenost z dobře vykonané práce, nemá žena prakticky žádnou možnost zažít stejný pocit – vždycky se najde najde něco, co „se ještě mělo udělat“, nebo někdo, na koho nezbyl čas (děti, partner, stárnoucí rodiče, přátelé, žena sama prostřednictvím třeba vlastních koníčků).

Žít se zodpovědností, která postrádá jak časové, tak geografické ohraničení, je samozřejmě nadlidský úkol, a právě proto organismus protestuje signály „ne, k tomuto úkolu jsem rozhodně nebyl stvořen“. Jak to tedy zvládaly předchozí generace? Vybaví si snad někdo totálně vyčerpané babičky či prababičky? Pravděpodobně ne. Čas i prostor byly totiž před padesáti (a více) lety konečné. Po 18. hodině byly koloniály zavřené, o nedělích stejně tak. Kontakt mezi příbuznými probíhal formou setkání či dopisů, telefonovat, to snad dělali jen opravdu majetní a většinou tehdy, když se objevilo něco akutního. Prostor pro aktivity všeho druhu byl mnohem menší a den byl z velké části klidný a tichý. Stejně tak ohraničený byl i geografický prostor – lidé žili na menší ploše a soustředili se převážně na to, co se dělo v nejbližším okolí či sousedství. Co se děje na druhé straně světa nebo za hranicemi nejbližšího okresu, zajímalo málokoho, protože tam běžný smrtelník nikoho neznal, natož aby tam jen tak cestoval. To opravdu důležité a zajímavé se dělo ve vlastní domácnosti, v nejbližší ulici a v konkrétním městě či vesnici, kde člověk žil. 

Svět byl konečný a kontrolovatelný. Dnes je svět nekonečný a nekontrolovatelný, a pokud budou muži i nadále vedeni pouze k tomu, aby pomáhali (zatímco žijí v iluzi, že jsou zapotřebí k větším, vznešenějším úkolům, třeba řízení světa/státu/pracovního týmu), a ženy budou vychovávány k přebírání zodpovědnosti, bude i nadále stoupat nepoměr mezi vyhořelými ženami a úspěšnými muži.

(A bohužel jsou  to i nadále většinou ženy, které jsou kritizovány, že si neumějí čas lépe zorganizovat navzdory všem technickým vymoženostem typu vysavač, pračka, myčka... Ne, ani technické vymoženosti nevyváží nepoměr mezi těmi, kteří práci tak jako tak musí naplánovat, zorganizovat a vykonat, ač pouze mačkají na knoflíky, a těmi, kteří podobné práce vykonávají jen příležitostně, když se jim zachce.)



13 komentářů:

  1. Moc hezky napsané!!! Souhlasím ve všech bodech! Bohužel tohle je téma, které si zažívám na vlastní kůži a učím se nevyhořet, párkrát se mi to totiž už stalo, neb jsem tou projektovou manažerkou na plný úvazek, kdy muž není ani expert, ale člověk, který nechtěl převzít zodpovědnost za rodinu a nést ji "na půl", takže přesně funguji ve stavu, kdy já jsem přetížená a on si užívá klidu svého života. Ale jde to, jen opravdu žena nesmí chtít být tou nadlidskou bytostí a musí se obrnit i proti tlaku okolí tuto bytosti z ní dělat. On se asi každý musí spasit sám, a managerka si musí holt naplánovat i ty chvíle klidu a odpočinku, protože nevidět hmotné výsledky své práce je strašně ubíjející den za dnem...ale jsem ráda, že někde už to berou více vážně :-)Potřebovali bychom to i zde v čechách...Pěkný den!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A to mi právě přijde smutné, že žena musí přestat chtít normálně žít a fungovat (protože partner nechápe/nechce chápat, že podílet se na chodu domácnosti a výchově dětí je zapotřebí každý, každičký den) a naopak musí výrazně slevit, aby se z toho nezalkla. A jak píšeš - naplánovat si i chvíle odpočinku (čili ne jen prostě vypnout, ale na to vypnutí si naplánovat čas). Přičemž stejně jako muž chodí do zaměstnání a vydělává. Nevím, jestli se každý musí spasit sám, podle mě by se o zlepšení měla snažit společnost.
      Jo, vážně se tu vyhoření/deprese z vyčerpání bere nebo aspoň začíná brát. Pakliže nemocní zaměstnanci "ohrožují" zisky zaměstnavatelů, nic jiného asi ani nezbývá...
      Pěkný den i Tobě, eM!

      Vymazat
    2. Máš pravdu, je to smutné a bohužel je to dost obvyklý trend a připadá mi, jakoby to byl nějaký zpanchartělý feminismus, že když jsme si teda vydobyly všechna ta práva, abychom byly brány jako rovnocené bytosti, tak si teda můžem dělat všecko samy. Je to i přístupem mužů v Čechách potažmo postkomunistická generace ročníky 70 které často vůbec nechápou pojem zodpovědnost a odejdou od rodiny. Myslím, že v zahraničí je ten přístup mužů k ženám možná lepší, ale těžko říct.A máš pravdu, když je společnost ignorantská těžko se někdo spasí sám, už na to kolikrát tu sílu nemá. Je to napříč, nikdo vůbec nechápe, jak je taková žena samoživitelka přetížená a často ji ještě ten život lidi stěžujou, i ženy... No tak motivace ztrátou zisku není úplně ideální že !-), ale jaksi v kapitalismu to asi nijak nejde. No aspoň něco teda :-D. Každopádně bychom se měli inspirovat severskými zeměmi nejen v designu a detektivkách, ale i v životním přístupu :-D Měj se moc hezky, jsem ráda, že někdo občas napíše tak fajn článek !-), který nutí k zamyšlení i nad sebou samým i nad společností a tak....

      Vymazat
    3. Částečně nemůžu souhlasit, hlavně s tím feminismem. Přijde mi, že tohle je je jedna z jeho nejčastějších definic, že ve feminismu jde o to, aby se ženy byly stejné jako muži, aby se střely rozdíly mezi pohlavími. Jestli tohle někdy vůbec platilo, tak snad v někdy v 70. a na počátku 80. let. Ženy(a to ani v severských zemích, natož v ČR) zdaleka nemají stejné možnosti a práva jako muži. Feminismus je pořád zapotřebí jak sůl, protože nikdo jiný (resp. muži) za stejná práva žen nebojovali a nebojují (nebo máš pocit, že jo?). Naopak, jak píšeš, je spíš obvyklá ta varianta, že muži zpohodlněli a nechají svou partnerku dřít dvě směny, což ovšem není vina feminismu, ale fakt, že muži absolutně nezachytili (nechtěli zachytit?) krok s vývojem. Takže chápu, že hromada žen (a velká část mužů) viní feministky, ale... Bez feministek by společnost vypadala zhruba stejně jako na začátku 19. století - ženy by byly buď nesvéprávné nebo v lepším případě závislé na manželovi, vzdělání, aspoň zhruba stejný plat za vykonanou práci, lékařská péče a další dnes samozřejmé "vymoženosti" by byly nemyslitelné. Ne, dnešní status quo není chyba feministek, ale chyba mužů, kteří nejsou ochotni akceptovat vývoj, který mmch sami zavinili (viz světové války a nasazení žen do továren, nemocnic atp.) plus poválečný vývoj v průmyslu a jinde. Dokud ženy budou kopat do sebe (feministek), tak se holt situace nezlepší. Na Seberu to vypadá jinak, protože tady ženy do sebe tolik nekopou, tady se tu pokoušejí táhnout za jeden provaz, a muži byli nuceni tuhletu "sjednocenou sílu" akceptovat, i když se ne nepodstatná část pořád všemožně snaží ženy shazovat a "srovnat je do latě" (třeba sexistickými vtípky, diskriminací, hrozbami, násilím atp.). Bohužel.

      Vymazat
    4. Jo ještě teda vysvětlivka - ve feminismu nejde o to, aby ženy byly stejné jako muži. Z toho prostého důvodu, že přeoperovávat ženy na muže a přišívat jim pindíka je jaksi hloupost. Stejně tak nejde o to, aby muži rodili nebo kojili, což si zas myslí jiná skupina lidí. Feminismu jde o bourání sociálních stereotypů, které ženy a muže chtějí napasovat do předem očekávaného chování a jednání.

      Vymazat
  2. Podle mě to (vyhoření) není zodpovědností a perfekcionismem a neustálou honbou za dokonalostí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jakože že ženy jsou obecně víc perfekcionistky a chtějí odvádět dokonalou práci, takže jsou náchylnější k vyhoření? Co je podle tebe řešením?

      Vymazat
  3. ano, myslím, že ženy jsou (většinou) velké perfekcionistky a chtějí mít vše dokonaké a zároveň se dokáží užírat a sebezrýznit kvůli nejmenšímu nedostatku a pochybení. Chtějí odvádět skvělou práci v zaměstnání, mít domácnost v dokonalém pořádku, být vzornou matkou, o fyzickém vzhledu ani nemluvě. Mužům často stačí být dostatečně dobrý.
    Navíc ženy často věří, že požádat o pomoc rovná se slabost a selhání a slabost se nesmí za žádnou cenu přiznat, slabost je špatná, uznává se pouze síla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A to, co popisuješ, je podle tebe dané geneticky nebo získané výchovou?

      Vymazat
  4. Podle mě to přebírají od svých matek. To bude mít největší vliv. Částečně k tomu můžou přispívat i média a celkový stav společnosti - globalizace, velké nadnárodní korporáty, které neustále tlačí na zvyšování efektivity a snižování nákladů atd.
    Nejsem sociolog, po pravdě slyším poprvé, že syndrom vyhoření postihuje častěji ženy než muže. Dosud jsem se setkala pouze s muži, kteří jim byli zasaženi. Je to celosvětový trend nebo se to týká pouze Švédska? Jsou nějaké statistiky ohledně těchto žen? Je třeba známá korelace s věkem nebo rodinnou situací apod.?
    Osobně jsem se setkala pouze s jednou ženou, která měla blízko k vyhoření - padesátnice, bez dětí, bez rodiny a partnera. Když jí dali na starosti důležitý projekt, žila pouze tím, dokázala hodiny mluvit o tom, kolik toho musí udělat, co ještě všechno musí udělat, líčila, jak pracuje do dvou v noci a vstává ve čtyři ráno, aby mohla pokračovat v práci, chlubila se, že si sehnala pilulky, které jí umožňují málo spát a mít dostatek energie, vypadalo tom že jí dělá dobře její domnělá důležitost a že si připadá jako hrdinka, na které stojí budoucnost celého korporátu. Přitom mohla část práce delegovat, nechtěla. A kdyby strávila míň času z pracovní doby líčením toho, co musí udělat a skutečně by to dělala, nemusela třeba pracovat po nocích. To je ale pouze jeden případ, takže naprosto o ničem nevypovídající vzorek, nedají se z něj vyvozovat obecně platné závěry.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Statistiky existují, právě proto se únavovému syndromu (vyhoření, deprese z vyčerpání atp.) věnuje tolik pozornosti. 8 z 10 dlouhodobě nemocných s touto diagnózou jsou ženy, a to ženy mezi třicítkou a čtyřicítkou. S VŠ vzděláním, v partnerském svazku nebo vdané, s malými dětmi a dobře placeným zaměstnáním. Tyhle ženy dělají mají minimálně dvě práce na plný úvazek - svou práci a starost o děti a domácnost. Ono je veřejným tajemstvím, že nerovnoměrná péče o děti dost přispívá k vyčerpanosti, a ten, kdo je doma víc na rodičovské dovolené, má zhusta stejnou míru zodpovědnosti i po nástupu do práce. Právě proto se objevují slova jako "zodpovědnost" a "pomáhat" ve spojení se ženami a muži.
      Že se vzorce chování přebírají od matek... Samozřejmě, a když říkáš A, slušelo by se povědět i B, totiž že vzorce chování se přebírají od obou rodičů, tedy i od otců (kteří doma pomáhají). A jak zmiňuješ, že ženy chtějí mít dokonalou domácnost, být perfektní matky atp. K tomu mám dvě věci - 1) S tímhle operují většinou muži, kteří tvrdí, že je doma žena k ničemu nepustí, ale zapomínají dodat, že oni sami zodpovědnost za domácnost a děti nikdy ani nezkusili převzít. 2) Proč muži nemají potřebu být perfektními otci a partnery, a mít skvělou domácnost?
      Jsem si skoro jistá, že podobný trend dorazí i do ČR a vůbec se o tomto jevu začne víc mluvit. Tedy za předpokladu, že psychická onemocnění přestanou být tabu. Že se vyhoření řeší ve Švédsku, je proto, že stresová onemocnění tu nejsou zas až tak stigmatizující, a hlavně je tu rovnoprávnost na jiné úrovni než jinde ve světě.

      Vymazat
  5. Zajímavý článek, nevím, jak je to s tím vyhořením, ale celkově to do značné míry ukazuje na to, že jedna strana mince je to, co se hlásá - rovnoprávnost, stejná hodnota atd. a na druhé straně přetrvávající společenská klišé. Po ženách se chce, aby byly dokonalé matky a zaměstnankyně a současně dobře vypadaly. Na muže se takový tlak v těchto oblastech neklade (i když i tam se to mění), mužům jako vzor společnost předkládá spíše úspěšnou kariéru a vysoké výdělky (já totiž na druhou stranu nechci říci, že muži to mají v životě kdovíjak jednoduché). Jsme si rovní, ale minimálně v českých v novinách se budou v rozhovorech novináři ženy vždy vyptávat, jak "kloubí" práci a rodinu, muže se nikdo nikdy nezeptá, i když rodinu má. Proč? Protože pro něj je rodina z hlediska společnosti vedle kariéry příjemný přívažek, zázemí, zatímco pro ženu základ jejího života a bez dokonalé rodiny je k ničemu, navíc ona je tím, na kom rodina stojí (včetně toho, že nebýt matkou je společensky mnohem větší "průšvih" než nebýt otcem). Ovšem kariéru by měla mít žena taky, aby to nebyla jenom hloupá slepice z domácnosti bez vlastního příjmu. Když si žena vybere jedno, nebo druhé, bude to vždy společensky špatně. Ano, vždy má žena i muž volbu se na společnost a její "tlak" vykašlat a zařídit se po svém, ale upřímně řečeno, to rozhodně není tak jednoduché, jako napsat příspěvek do diskuse.
    Co je ale rozhodně důležité a pravdivé - dokud budeme říkat, že muži ženám v domácnosti "pomáhají", bude to pořád špatně. Copak ta domácnost je jen ženina? Muž je tam na návštěvě?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu, ve všem. Ženy jsou prostě většinou ty špatné, ať už si zvolí cokoli (jen kariéra, jen rodina, rodina a kariéra), život s mužem, život bez muže atp. A není to o nějakém pasování se do role oběti, jak se jinde v diskuzi snažila naznačit jistá diskutující.

      Vymazat

Děkuju za váš čas, který věnujete čtení článků a psaní komentářů!