neděle 15. září 2013

10 Podzimní desítka na asfaltu

A vydařila se. Po květnovém půlmaratónu jsem žádný další závod neběžela a běhala spíš jen pro radost a nesystematicky, i když přece jen pilně. Na včerejší závod jsem se těšila hlavně kvůli Mužově běžecké premiéře, který je neběžec a mnohem raději se potí v posilovně, než že by polykal kilometry. Protože mě příjemně překvapil během léta, kdy se kousl a jednou dvakrát týdně se šel na půl hodiny proběhnout, rozhodla jsem se mu dělat zajíce a připravit mu hezký zážitek ze závodu. 

Tréma, narůstající očekávání a blbé plánování způsobily, že jsme málem prošvihli start. Muž totiž ještě na poslední chvíli pral a fénoval oblíbené tričko pro štěstí, aby v chumlu šesti tisíc závodníků voněl, zatímco já jsem sbalená, rozklusaná, rozcvičená a protažená stepovala u dveří a netrpělivě mačkala kliku. Do toho jsem poslouchala zkušené rady běžeckého novice a v duchu už se viděla na startovní čáře. Nakonec jsme ke startu přiběhli za minutu dvanáct. Nutno podotknout, že ten kilometrový úprk na start byl jediným Mužovým rozehřátím. Pusa pro štěstí a naše vlna se rozbíhá. Taktiku jsme měli vymyšlenou - já určuju tempo a on signalizuje, kdyby se něco podělalo. 

Začali jsme poměrně pomalu, aby se neutavil. Trať pořadatelé oproti minulým ročníkům trochu změnili a změna se mi líbila, protože k závodu se tak dostalu mnohem víc diváků, kteří hlasitě povzbuzovali a skandovali, když kolem proběhl nějaký jejich známý. Po očku jsem koukala na drahou polovičku, jak se mu závod zamlouvá a jestli ještě může. Úsměv od ucha k uchu a mávání na diváky. No ty bláho? Tak to jsme závod rozběhli fakt pomalu, když má energii i na šaškárny. V duchu jsem byla zvědavá na jeho výraz během posledních dvou kilometrů, ale zároveň mě hřálo na dušičce, že se mu závod tak líbí. Kilometry ubíhaly stejně jako hromada závodníků, kteří nás míjeli po obou stranách. Začalo mi cukat v nohách, strašně jsem se chtěla pořádně rozběhnout a dát předbíhačům na frak, ale role pejsmejkra mi předpisovala zodpovědnost a strojové tempo. 

Za městem se trať lámala do druhé poloviny a nastal čas na důkladnější kontrolu Mužova stavu. Vypadal pořád ještě čerstvě a evidentně si běh užíval. Tričko pro štěstí nejspíš zabralo. Začínala jsem věřit, že to spolu zdárně doklepeme až do cíle a smála se pod fousy, že jsem svědkem zrodu dalšího běžeckého hobíka. V tu chvíli mě někdo plácl po zadku. Otočila jsem se a chystala se počastovat nemravu loktem pod žebra. Ještěže jsem to neudělala, střílela bych do vlastních řad. To Muž přeběhl na druhou stranu a vzal taktiku do vlastních rukou. "Běž si po svých, já už to doběhnu." "Fakt?" "Jo. Natrhni těm před náma p*del." Podruhé už jsem se pobízet nenechala a přehodila na vyšší otáčky. 

Míjeli jsme právě šestý kilometr. 

Ty čtyři zbývající utekly nehorázně rychle. 

Až mě mrzelo, že běžíme jenom desítku, tak krásně se mi běželo. 

Do cíle jsem dospurtovala v čase 47:39 (v první sedmdesátce mezi 1200 ženskýma), vydýchala se (nohy přece jen ztuhly), popadla banán, flašku džusu a šla po trati zpátky hledat Mužovo modré tričko. Ani jsem nemusela poklusávat daleko. Už zdálky jsem rozpoznala teď už legendární triko pro štěstí (až doslouží, zarámuju ho a dám Mužovi jako dárek) a nevěřícně koukala, jak nasazuje ke spurtu a demoralizuje unavené závodníky kolem sebe. Zaujal nejen diváky, ale i komentátora, který odměnil jeho vpadnutí do cíle s rozpřaženýma rukama a šťastným úsměvem na tváři poznámkou, že vítězem se stává každý, kdo zdárně dokončí, co si zamanul. Já jsem myslela, že pýchou prasknu, ten chlap můj bojovnická svoji první desítku zaběhl za 52:30! 

Celou cestu domů jsem poslouchala dojmy ze závodu. Počasí, trať, čas, diváci, všechno se vyvedlo. Prý mohl běžet ještě rychleji, kdyby furt nemyslel na to, za který keř si má odskočit. Příště se nebude před startem tak nalívat. 

Jo jo, vypadá to, že nám běžcům přibyl nový člen do rodiny. Už jsem mu i prozradila, že na jaře ho čeká na půlmaraton. 

Těší se. 
Mám radost. 

10 komentářů:

  1. Tohle se moc pěkně četlo. :)
    Gratuluju vám oběma ke skvělým časům! Někdo má to běhání prostě v sobě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dekuju! Mozna to tak je, nebo se k lehkosti clovek proste musi prokousat pres obtize. Ale ten pocit po dobehnuti, ten je ke nezaplaceni.

      Vymazat
  2. Gratuluji Vám oběma :-) Já kdysi taky ráda běhala,ale teď kvůli páteři jsem běh vyměnila jen za cvičení.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem mela od doktoru utrum. Ale behani mi chybelo a mela jsem moznost dostat se zpatky do cajku a tak ted beham dal.
      Preju pevne zdravi a radost ze cviceni!

      Vymazat
  3. Téda, krásný čas, gratulace.

    OdpovědětVymazat
  4. Odpovědi
    1. Taktez vyridim :-) Tak me to zas nakoplo, ta desitka. Moc se tesim na dalsi treninky a zlepsovani.

      Vymazat
  5. Tak se držte, oba dva a hodně síly do dalších závodů. Máte můj obdiv. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dekuju aangie, hlavne to zdravi a sila. Chuti je na rozdavani.
      Pekny den!

      Vymazat

Děkuju za váš čas, který věnujete čtení článků a psaní komentářů!