úterý 19. března 2013

8 Vnitřní motivace k pohybu aneb proč dělat něco polovičatě, když to můžu dělat naplno

Tak moje motivace k pohybu je ve skutečnosti úplně jednoduchá. Prostě si stanovím větší cíle a dílčí cíle a pak se je snažím splnit. Než uzvednu dvojnásobek své hmotnosti, musím uzvednout sebe sama a ještě předtím půlku. Chci zaběhnout půlmaratón za 1:40, tak běhám dílčí úseky v rychlejším čase, skládám je za sebe a doufám, že mi to vcelku klapne. Prostě dílčí cíle. 

Ne že bych občas neměla problémy se dokopat jít posilovat nebo běhat. Mám, hlavně když je venku psí počasí, tzn. prší/sněží v kombinaci s větrem. Veškeré jiné povětrnostní podmínky vnímám bez problémů, ale vytrvalý déšť točící se s větrem a šlehající jako naschvál mně do obličeje, ať to stočím jakýmkoli směrem, to mě dokáže otrávit.

Neinspirují mě ani postery svalnatých atletů/atletek s různými motivačními hesly. Zaprvé je vnější motivace strašně prchavá, zadruhé jsem tak nějak postupem let došla k tomu, že tělo nikoho jiného mít nebudu (už jen z toho prostého důvodu, že já jsem já a ne slečna z posteru) a ani nechci. A když už se člověk dostane do takového stádia, hledí jen na to, jak vytřískat to nejlepší ze sebe, pokud teda míní nějak se v životě realizovat. V tomhle to mám na rozdíl od mnoha jiných hodně zjednodušené, protože pro mě existují prakticky jen dvě varianty - buď něco dělat pořádně, nebo to nedělat vůbec. A co se týče mě samotné a mého "osobnostního rozvoje" (taková hezká zprofanovaná fráze), tak tam bych šidila jen sama sebe, kdybych něco dělala polovičatě. 

Bohužel se jako většina populace občas nakazím virem lenosti a jsem vcelku pohotová při hledání výmluv, proč se mi dnes nechce to a to (viz počasí). Krátká odbočka: Na hledání výmluv jsou vůbec někteří mistři a je docela zábava ty výmluvy jako osobní trenérka poslouchat, ačkoli ve skutečnosti je vlastně vůbec nemusím slyšet (protože vyfláknutí se na věc jde vždycky vidět). Tihleti sebeomlouvačí ale mají tak nějak pocit, že jejich vý-/omluvy se stanou skutečnějšími a oprávněnějšími, když i já o jejich pravdivosti budu přesvědčená. Na takový stav, kdy mozek začne pracovat na plné obrátky a vymýšlet sci-fi scénáře, jak se něčemu vyhnout, mám pro sebe jednoduchý recept - nastavím modus "práce". Do práce se prostě chodí pravidelně (pomineme-li nezaměstnané) a i když se někdy nechce, prostě se jde. S pohybem je to pro mě totéž. Pro vás snad ne? :)

Takže mi z toho vyplávají snad jenom dva závěry:
1. Nemám čas šidit sebe samotnou, proto radši dělám míň či víc příjemné věci, které jsou v mém vlastním zájmu, naplno.
2. Když se mi nechce, prostě vypnu mozek a jdu to udělat. Nejradši za splnění bodu č.1. 

Kéž by všechno bylo tak krásně jednoduché...

8 komentářů:

  1. Ono je to občas tak těžké :) pro mě zvlášť v tomhle počasí :) v ČR sněží, je tma, šero, mlhavo... Fuj!

    OdpovědětSmazat
  2. Ze začátku jsem se musela do sportu nutit - asi jako každý a nevěřila jsem, že mě bude pohyb bavit (klišé). Ale začalo. Ráda se překonávám a to je mojí motivací. Taky jsem dost soutěživá, což taky stačí :)
    Výmluv znám taky pěknou řádku, občas si říkám, že jim nemůže věřit ani ten, kdo je vypustí z pusy :D Ale to je každého věc, já se nad tím jen pousměju.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak to přesně ono, to s tím překonáváním sama sebe! Na to taky slyším nejlíp. Problém je tohle vysvětlit lidem, kteří ten pocit neznaji. Bohužel k tomu neexistují zkratky, tím si člověk prostě musí projít.

      Smazat
  3. U cvičení je pro mě nejhorší přestat na pár dní (z důvodu trapných výmluv, pokud je to kvůli nemoci, tak se nmůžu dočkat, až budu zase moct cvičit), to pak výmluva následuje výmluvu.
    Je to tak se cvičením, je to tak i třeba se psaním diplomky, jakmile jak ty říkáš vypnu mozek a nepřemýšlím proč to nedělat, jde to hned líp a ani to nebolí :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jj, když člověk povolí jednou dvakrát, tak je pak obtížnější nastolit disciplínu... Znám :)
      Přesně tak - ani to nebolí!

      Smazat
  4. Já tak nesnáším výmluvy, zejména třeba v životě. Nebo, když někdo načas neudělá svoji část práce do školy a ostatní to pak odnesou taky. Nebo třeba v otázce peněz, kdy se mě ptají, kde na to beru, přitom mi rodiče nikdy nic nedali. Co třeba takhle si najít brigádu vždy odpovím? Není to snad jasný?
    Lidem by zkrátka prospělo se přestat vymlouvat a něco dělat.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jj, týmová hra bývá zajímavou studií charakterů. Co se týče peněz, nedávno byly "příčinou", že jsem ztratila velmi dobrého kamaráda. I když skutečnou příčinou nebyly samozřejmě peníze, ale neschopnost kamaráda stát za svým životním stylem a umět si ho obhájit.
      Když ono je jednodušší svoji neschopnost na něco/někoho svést...

      Smazat

Děkuju za váš čas, který věnujete čtení článků a psaní komentářů!