45 Porody ve Švédsku aneb Když je pasažér rychlejší než mámin letmý maraton

Pod postem pojednávajícím o posilování v těhotenství (a jestli je těhotenství nemoc či ne) se rozpoutala živá diskuse o fyziologických a lékařsky vedených porodech. Nemám ponětí, jak vypadají porody v ČR (chápu, že se to může lišit v závislosti na porodnici a personálu a že některé procedury jsou stále ještě normou, např. klystýr nebo nástřih), ale můžu vám povědět, jak vypadají porody ve Švédsku. Tedy jak vypadal ten můj. Jeden jediný. Zatím - doufám, že nebude poslední. 

Koho téma nezajímá nebo naopak zajímá jen proto, aby se mohl pohoršovat, ať klikne na křížek vpravo nahoře a vrátí se, až mu bloglovin nebo RSS čtečka pošlou vyrozumění o novém článku.

Ve Švédsku se těhotenství i porod považují za naprosto přirozené životní etapy lidského života (chtěla jsem nejdřív napsat jen života ženy, ale účast mužů je nepsaným pravidlem) a tomu je uzpůsoben i státní zdravotnický systém, který se mírně může lišit jen na úrovni krajů. Většina postupů je však naprosto stejná v celé zemi. Za předporodní péči i porody mají v případě zdravého, bezrizikového těhotenství (a vlastně i porodu) zodpovědnost porodní asistentky. Tak tomu bylo v mém případě. PA má tříleté vysokoškolské vzdělání se zaměřením zdravotní sestry, odpracovaný minimálně rok v oboru a dál jedenapůlletou vysokoškolskou specializaci jako porodní asistentka. Po ukončeném studiu absolvuje/vede pod dohledem 50 porodů s pomocí mentora, než může porody vést samostatně (pokud se tedy rozhodne pracovat jako PA v porodnici). 

V rámci předporodní péče jsem u PA byla celkem devětkrát, z toho dvakrát v prvním trimestru, třetí návštěva byla naplánovaná až na 25. tt. Nikdy jsem neabsolvovala žádné vaginální vyšetření, genetické testy nebo glukózový toleranční test. Na prvním a posledním ultrazvuku jsem byla ve 20. tt (obvykle se dělá mezi 17. - 20. tt). Vážila jsem se celkem třikrát - na první návštěvě u PA, pak ve 25. tt a naposledy ve 37 tt, stejně tak často se měřila hladina cukru a množství hemoglobinu v krvi. Návstěvy u PA zahrnovaly vždy měření krevního tlaku, od 30. tt měření SF a poslech srdečních ozvů plodu. Toť vše. A ještě úplně na začátku vlastně ještě proběhl odběr krve pro stanovení krevní skupiny a Rh-faktoru. Těhotné žádnou průkazku nedostávají, ale PA během návštěv kompletuje složku s výsledky krevních testů a průběžných vyšetření, kterou pak těhotná dostane při poslední návštěvě před porodem (a po porodu se do složky přidá i partogram). Samozřejmostí je porodní dopis a společné sesumírování těhotenství v bodech - pro personál v porodnici a co největší možné pohodlí rodičky. 

Během těhotenství jsem dostala i hromadu informačného materiálu o porodu, medicínských zákrocích a tlumení bolesti při něm, vyvolávání porodu (přenášela jsem), kojení a zdravé výživě během těhotenství. Normální bývají i rodičovské kurzy a kurzy o kojení, ty jsem ale neabsolvovala. Zato jsem ocenila možnost, kterou porodnice poskytují, totiž prohlédnout si budovu zevnitř a nakouknout do pokojů. Porodní asistentky pak nabídly cca hodinovou besedu o tom, jak se na porod připravit, co by měl porodní dopis obsahovat, jak může partner/jiná podpůrná osoba při porodu pomoci, jaká vyšetření se během porodu provádějí, jak probíhá poporodní péče o rodičku, partnera a dítě atd. Hodně jsem taky ocenila obsáhlou prezentaci farmakologických i nefarmakologických způsobů tlumení bolesti, a hlavně odkaz na studie a výhody/nevýhody/rizika, která s sebou jednotlivé způsoby přinášejí. Pokoje bývají vybaveny (kromě lůžka) stoličkou, gymnastickým míčem, koupelnou s vanou, vakem a vůbec připomínají spíš větší hotelový pokoj, kam se nenásilně připletlo lékařské vybavení. Páry mají možnost si s sebou donést hudbu, pokud jim pomůže zvlášť v první době.

Z nefarmakologických způsobů tlumení bolesti porodnice nabízejí tlumení teplem (nahřátý pšeničný/pohankový polštář), teplou koupel, masáž, akupunkturu, TENS přístroj a obstřiky sterilní vodou/fyziologickým roztokem. Mezi běžné farmakologické metody pak patří rajský plyn (niontix), epidurál, spinál, PCB, PDB a lokální anestezie. Klystýr a preventivní nástřih hráze vůbec nejsou normou, provádějí se jen na přání rodičky. Klystýr tedy, nástřih na přání by se PA asi pokusila rozmluvit. Řekla bych, že celá předporodní péče a taky ona předporodní "beseda" v porodnici se nesly v duchu, že je to žena, která rodí a která by měla rozhodovat o tom, jaký přístup si během porodu přeje, jak si přeje tlumit bolest a jakou polohu bude preferovat. Samozřejmě s ohledem na zdravotní stav dítěte a vývoj.

Do porodnice se se průvodními znaky porodu nejede, nýbrž volá. PA rodičku diagnostikuje po telefonu, což má svoje výhody (netrávíte v porodnici delší než nezbytně dlouhou dobu) i nevýhody (i díky tomuto postupu jsem málem prošvihla dojet do porodnice včas). PA po telefonu instruuje, co dělat, co nedělat a jak postupovat. V porodnici se PA pasují do podpůrné funkce, pokud porod probíhá normálně a bez komplikací, a jak jsem vyrozuměla, ve většině případů porod chodí spíš obhlídnout, hlavně v první fázi, a instruovat rodičku ve fázi druhé a třetí. Kromě PA u porodu bývá zdravotní sestra. Lékařsky vedené porody se v případě normálně probíhajícího těhotenství a u zdravých rodiček nevyskytují. Teď zpětně si uvědomuju, že během celého těhotenství a porodu jsem neviděla jednoho jediného doktora, a jsem za to ráda, protože lékař rovná se znamení, že něco není v pořádku.

Pokud porod proběhl bez komplikací, dostane rodička svoje dítě rovnou na břicho, aby si našlo cestu k prsu. Během první, páté a desáté minuty života novorozence se počítá tzv. apgar skóre, tohle se však neděje nijak rušivě (resp. vůbec jsem to nezaznamenala). Měření a vážení se provádí přímo v porodním pokoji, já třeba jsem měla možnost zvážit potomka sama. Když to vezmu kolem a kolem, dítko jsem u sebe měla od přestřihnutí pupeční šňůry pořád. 

Potom následují čtyři hodiny, během nichž se rodina zdržuje na porodním pokoji. Personál přinese občerstvení (většinou obložené housky s džusem a čajem, švédskou vlaječkou a cedulkou s údaji novorozence a jmény personálu, který se porodu účastnil), PA sem tam chodí zmáčknout na břicho rodičce a přeptat se, jestli je všechno ok, a pokud je čas, probrat porod a otázky okolo něj - nebo si jen popovídat. Následně se rodina přesune na nemocniční hotel pro rodiče. Tam jde hlavně o nastartování produkce mateřského mléka, poskytnout rodině čas na jakous takous regeneraci a hlavně klid na seznámení se s dítětem. K dispozici bývají zdravotní sestry se zaměřením na pediatrii, které poradí s kojením, zodpoví případné dotazy a pomůžou, pokud si rodiče přejí a potřebují. Druhý den po porodu novorozence vyšetří pediatr a pak, pokud je zdravotní stav matky a dítěte v pořádku a váha novorozence v normě, už může rodina kdykoli odejít domů.

***

A jak jsem celý porod vnímala? Během těhotenství mě trochu znervózňovalo, že jako provorodička mám prakticky "rozhodovat" o něčem, co jsem ještě nikdy nezažila. Na druhou stranu mě fakt, že celý porod je jen a jen na mně (a na pasažérovi, jemuž jsem naprosto věřila), dost pozitivním způsobem nakopl. Mohla jsem být ta aktivní společně s pasažérem a to mému naturelu vyhovuje mnohem víc, než kdyby mě někdo tlačil do opačné role. Navíc - kdo jiný by měl být režisérem celé závěrečné epizody, když ne já a pasažér? Zvlášť když jsme byli tým celých devět měsíců a navzájem se známe nejlíp. Nakonec mě nervozita úplně opustila a převládlo těšení se na celou akci - věděla jsem, co můžu čekat (vybavení porodnice atp.), měla jsem možnost řídit se svým instinktem a poslouchat vlastní tělo, a taky jsem v rukou měla celou přípravu. Rozhodně jsem nešla do porodnice s myšlenkou jít něco přetrpět, hodit co nejvíc zodpovědnosti na druhé, pak rychle vytěsnit negativní zážitky a hlavně se těšit z mimina. Porodem jsem chtěla (a samozřejmě musela) zakončit úžasnou životní etapu, kterou pro mě těhotenství bylo. Zajedno jsem byla přešťastná, že celých devět měsíců probíhalo skvěle a ve zdraví, za druhé jsem cítila obrovskou vděčnost, protože ne všem je dopřáno počít a donosit vlastního potomka. Tak proč najednou udělat předěl, hop a skok a hlavně aby bylo mimino venku a doma...

Největší obavy jsem měla z případného nerudného personálu a z toho, že se naprosto utopím v bolesti a ztratím tak kontakt sama se sebou (no prostě si představte ženy křičící při každé kontrakci jak smyslů zbavené, do toho strohé pokyny zdravotníka, stres... To mi úplně nahánělo husí kůži.). Zároveň jsem však vůbec nechtěla bolest tlumit farmakologicky, kvůli obavám z vedlejších účinků, maximem pro mě byl rajský plyn. Ačkoli jsem byla připravená tohle předsevzetí změnit, kdyby bolest byla nesnesitelná. Spoléhala jsem se hlavně na mírnění bolesti teplem, koupele a taky na TENS. Mým jediným přáním bylo být v pohybu co nejdéle a jet do porodnice pokud možno co nejpozději, z obav, že nás pošlou zpátky kvůli nedostatečnému otevření. A protože jsem porod měla řídit sama, resp. řídit ho mělo moje tělo a pasažér, logicky jsem se svědomitě připravovala, jak to mojí povaze vyhovuje nejlíp. Načetla jsem odbornou literaturu, abych věděla, co a kdy se v těle děje a jak organismus reaguje (pasáže o komplikacích jsem přeskakovala, od toho je tam přece jen personál, aby včas zasáhl, a já měla v kompetenci personálu důvěru), celé těhotenství se hýbala, abych v případě vleklého porodu měla dostatek sil, a psychickou přípravu stočila na zpracovávání bolesti bez léků. A v této souvislosti jsem narazila na Cayenne Ekjordh. 

Následující odstavce se můžou zdát dost alternativní a sluníčkové (a Cayenne sama taková je i na můj vkus), ale nešť, podělím se. 

A vás potenciální prudiče a zdvihače obočí jsem hned v úvodu varovala!

Víte, jak se všude říká, že porodní bolesti máte pořádně prodýchávat a vůbec se soustředit hlavně na práci s dechem? Tak k tomuto jsem byla dost skeptická. Samozřejmě že dýchat je důležité, ale... Já bych dýchala tak intenzivně, že bych začala hyperventilovat, znám se na to dost dobře. Kromě toho soustředění se na dech má za úkol odvést pozornost od bolesti, což mi taky přišlo špatně. Proč od bolesti utíkat nebo proti ní bojovat? Cayenne Ekjordh, sama porodní asistentka, v jednom článku popsala, jak se k metodě přijímání bolesti dopracovala; v mládí ji při surfování v Pacifiku smetla vlna. Dezorientovaná, bez kyslíku a vyčerpaná vysílením dostat se zpátky na hladinu se vodě prostě oddala a doufala, že oceán má svůj rytmus a že jedině v tom se skýtá její šance přežít. Což se i stalo a o pár let později tento přístup začala zkoušet u rodících žen. Oceán i ženské tělo při porodu podle Cayenne žijí svým rytmem a disponují během kontrakcí obrovskou silou, která by se měla využít, ne se ji pokoušet ujařmovat nebo potlačovat. V úplně zkratce jde o to se bolesti odevzdat a nechat ji dělat svoji práci, protože ona svůj smysl má. Zachytit její začátek, nepanikařit, nechat se unášet, počkat na kulminaci a pak z vlny sestoupit a nabírat síly na další nájezd. Soustředit se na dech je bezpředmětné, protože to tělo obstará automaticky. Lehko se řekne a s trochou cviku i lehko udělá.

Myslete si, co chcete, třeba že jsem sluníčková biomatka, ale tohle bylo podle mého gusta, protože sama vím, že někdy se kus největší práce vykoná, když neděláte lautr nic, jenom následujete proud. Mně tahle metoda sedla tak dobře, že jsem málem - nechtěně - porodila doma, protože mě bolest moc neobtěžovala, nadto jsem celou dobu chodila, což jenom urychlilo první porodní fázi. Do porodnice jsme se rozjeli, až když na mě přišlo tlačení, což už se tak klidně prožívat nedalo (a to je dost eufemismus, po pravdě mi připadlo, že vždycky minutu umírám, zatímco další minutku mezi kontrakcemi jsem byla čilá jak rybička a schopná sprintovat ze dveří auta do bran porodnice). Navíc mě v tu chvíli tak trochu přepadla panika, protože jsem do té doby bez velkých bolestí rodila nějaké tři hodiny a přitom jako prvorodička byla psychicky nastavená na podstatně delší a bolestivější průběh (navíc žádná odteklá voda a jiné průvodní znaky, kromě kontrakcí tedy). Tělo a především pasažér holt nebraly ohled na moje vyčtené znalosti o průměrném porodu. V porodnici si pamatuju ten ohromný nával nadšení, když mi PA potvrdila, že teď stačí opravdu jen tlačit (pak jsem zažila takový ten pohled sama na sebe z nadhledu - ntvl, já fakt rodím - to všechno se směsicí neuvěřitelnosti, překvapení, hrdosti a nabuzenosti). A druhý nával energie a vděčnosti přišel za pár sekund na to, když mě PA instruovala, abych jen poslouchala svoje tělo jak doposud. Perfektní zpětná vazba, že jste na správné cestě. Pasažér měl celou dobu tepovku stejnou jako v klidovém stavu v těhotenství a málem se narodil v plodovém obalu. Překvapilo mě, že jsem ani nemusela nijak křečovitě tlačit - zapomeňte na scény z filmů, nakrabacená čela orosená potem, křik a sténání. Šlo to prakticky samo a trochu mě mrzí, že mi naprosto uniklo, že je to TO závěrečné zatlačení.

Co vám mám povídat - nevím, jestli jsem klikařka nebo nakolik jsem si tenhle pozitivní porod přivodila sama. Příště bych sice pár maličkostí udělala jinak, ale... Uběhlo půldruhého měsíce, ještě teď jsem však napumpovaná endorfiny, moje ego dostalo pořádný energetický kopanec a klidně bych rodila ještě aspoň třikrát. V podstatě se mi splnilo přesně to, co jsem si přála nebo zapsala do porodního dopisu - porodit zdravé dítě v pohodě a bez stresu, být v pohybu pokud možno nejdéle, nezbláznit se z bolesti, nemuset se uchylovat k epidurálu a samozřejmě vyhnout se všemožným komplikacím. Odnesla jsem si sice pár stehů (vivat rakytníkový olej), ale celkový zážitek perfektní. Kéž bych ho nikdy nezapomněla!

Především jsem ale naprosto unešená z přístupu personálu. V porodním pokoji jsem byla v akci necelou půlhodinu, přesto PA stihla pročíst dopis a pohotově zareagovat, což jsem si vybavila až zpětně, když jsem si přehrávala celý průběh znova. Sama jsem totiž byla v takovém rauši, že mi nějaký dopis přišel podružný. Opravdu profesionální a zručná čerstvě vystudovaná porodní asistentka a k tomu pohodářská zdravotní sestra, které přišly prohodit pár neformálních slov, když jsem se trochu otřepala. Jak řekl Muž - sice jsme do porodnice přišli jen na skok a neměly s námi moc práce, ale věnovaly se nám maximálně.

No, a mně se pasažér postaral o další cíl. Na svět mu to trvalo tři a půl hodiny a mě začalo hlodat, že bych se tomu času mohla aspoň přiblížit. Až někdy poběžím maraton, ne jen letmý v rámci nějakého ultraběhu jako loni (předloni!), ale opravdový maraton se startovním výstřelem a cílovou páskou.