sobota 23. února 2013

2 Postřehy z cest

Tak jsem zase doma. Minulý víkend jsem strávila s nejbližšími přáteli a ty intenzivní dva dny byly balzámem na duši. Ten tam je splín z předminulého týdne, pryč je úzkost a obavy z toho, jak to vlastně všechno bude dál. Jsem vděčná za to, že svoje přátele mám. Kolikrát stačí jen se s nimi vidět, aby se člověk cítil líp. 


Přelet tam a zase zpátky provázela docela kuriózní setkání. V pátek jsem v polospánku nasedla do letadla, a když jsem se těsně před přistáním probrala, cítila jsem se tak trochu pozorovaná. Zabořila jsem nos do své tlusté vlněné šály a přes vlasy úkosem zašilhala po autorovi upřeného pohledu. Přes uličku seděl nějaký chlapík a koukal a koukal. Ne nijak stalkersky, spíš zvědavě. A protože nejlepší obrana je útok, obrátila jsem se na něj a provrtala ho pohledem tak, že i Superman by proti mě byl v tu chvíli naprostý amatér (tak si to aspoň namlouvám). Doufala jsem, že ho buď nachytám a odvrátí pohled, nebo že vysvětlí důvod své zvědavosti. Očividně měl kuráž a frontálním útokem se zastrašit nenechal. Naopak, začal se vyptávat a vybavovat. To už jsem se probrala ze své ranní nevrlosti a tak jsem mu směle začala oplácet otázky - vyklubal se z něj farmář a botanik-amatér z Tornedalu. Řeč se přirozeně stočila na kytky a bylinky (pro mě ne úplně cizí téma) a nakonec jsem z letiště odjížděla s brožurkou, dvěma lahvičkami bylinných kapek a příslibem překladatelské zakázky.

Cesta zpět byla také zábavná, i když v jiném smyslu. Uvelebila jsem se v kupé, když tu se ukázalo, že jsem někomu zasedla místo. Když jsem se obrátila, abych si posbírala saky paky, uviděla jsem před sebou kamarádku z gymnázia, s níž jsem skoro pět let pořádně nemluvila a která na "moje" místo měla místenku. Propovídaly jsme se celou cestou do Prahy a stihly probrat i půtky, které nás na pět let rozdělily. I když ani jedna nevěříme na osud, shodly jsme se na tom, že tohleto setkání asi nebyla úplně náhoda.

Na Ruzyň jsem dorazila s dvouhodinovým předstihem a rovnou se postavila do dlouhatánské fronty. Při koupi letenek jsem si nedala do spojitosti, že poletím prvním letem směr Sever po mistrovství světa v biatlonu. Frontový had složený převážně z norských fanoušků se ale rychle krátil. Usazená v letadle jsem pozorovala lidi postupující na svá místa a tu se mi zdálo, že pět řad přede mnou cpe do zavazadlového prostoru svoji mikinu Björn Ferry. Pak jsem tu myšlenku odehnala - co by švédská biatlonová reprezentace pohledávala mezi obyčejnými cestujícími? Moje podezření ale potvrdil pán s pivním břichem na vedlejším sedadle, vpředu fakt seděli švédští biatlonisté. Pán si taky pochvaloval, jak se mu v Novém Městě líbilo a že organizace byla naprosto bezchybná. Jediné, co mu trochu vadilo, byla omezená komunikace - škoda že jsou na tom Češi bídně s angličtinou, dokonce prý i mladá generace. Shodli jsme se na tom, že hodně by se zlepšilo třeba jen tím, kdyby zahraniční pořady běžely v TV v originálním znění s titulky, stejně jako je tomu v severní Evropě... No jo. 

Tak se čiňte, mládeži, ať ve světě neděláte ostudu! 

Hezký víkend!

2 komentáře:

  1. Tvá letadlová setkání se opravdu vydařila jak vidím :))
    Já ještě nikdy neletěla, mám z toho panickou hrůzu, jenže se mi to asi nevyhne...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Doporučuju strach zaspat ;) A kdybys náhodou neusnula, tak nahoře nad mraky je vždycky tak kráááásně a slunečno (ve dne teda), že na nějakou katastrofu člověk ani nepomyslí.

      Smazat

Děkuju za váš čas, který věnujete čtení článků a psaní komentářů!