19 4 týdny do půlmaratonu a já pořád nevím,...

... jestli běžet nebo ne. Dnes ráno jsem byla poprvé běhat bez kočáru a jak to vypadá, nejschůdnější do budoucna budou opravdu jen ta rána. Někomu by brzké vstávání asi dělalo potíže, ale já se opravdu těším, když ve tři čtvrtě na pět potichoučku lezu z postele a šramotím v předsíni. Ze dneška mám tak dobrý pocit! Vybíhala jsem chvíli po páté, spustila endomondo a běžela naslepo, podle pocitu. Do kopce a ještě víc do kopce, pak chvíli po rovině, z kopečka a v závěru zase do kopce. Potkala jsem všeho všudy jednoho pejskaře a ke konci pár ospalců mířících na autobus a úplně ke konci kamarádku Kočku. Je to nějaká huňatá kočičí šlechtična potulující se po okolí, bez obojku a zdánlivě bez zázemí, a já mám to štěstí, že patřím k jejím vyvoleným, ke kterým, když je zmerčí, okamžitě stočí směr a hned se lísá. Bohužel má pech, protože kočičí dobroty po kapsách nenosím. 

Dnes to bylo celkem 5,3 km v tempu těsně pod šest minut/km. Trochu rozpačitý pocit z času, ale dobrý pocit z běhu. Víc od sebe stejně čekat nemůžu, poněvadž jestli jsem od loňského května naběhala 150 km, tak je to moc (a to ještě s kočárem). Moc mě ten půlmaraton láká, navíc i účastnická medaile je letos tak krásná... Dokonce by mi to krásně vyšlo mezi kojením... Když to nepůjde, vzdám, to jsem ostatně byla připravená udělat i loni, těhotná (a přesto se mi tenkrát tak nějak uvolněně běželo). Ještě si to promyslím a konečné rozhodnutí si nechám na nějaké meditativní brzké běžecké ráno...

Zeptala bych se, jestli byste běželi vy, být v mé kůži, ale když vy nevíte, čeho jsem schopná, tak se takhle ptát nemůžu :) Takže musím přeformulovat otázku: Běželi byste půlmaraton, i kdybyste měli naběháno minimum kilometrů, ale zato měli chuti na rozdávání?