středa 20. dubna 2016

28 Moje mužské úterky


Do třetice všeho dobrého feministického.


V úterý žiju jako většina mužů s rodinou (tedy kromě faktu, že většina mužů není zároveň těhotných jako momentálně já).  Po v poklidu strávené noci vstanu do práce, neboť manžel je tři dny v týdnu doma na rodičáku a má plnou zodpovědnost za naše batole, včetně nočního vstávání k němu v případě nočních můr nebo hladu. Vypiju si čaj a posnídám, zatímco nahoře v ložnici už slyším čilé mládě natěšené na skotačení a hopsání v peřinách. Představuju si, jak je po neklidné noci s Minicyklistkou mně. Nezávidím Mužovi. Ještě by určitě zamhouřil oči a aspoň čtvrthodinu si pospal, ale je mi líto. Dnes to nejde, jsi táta na plný úvazek a já živitelkou rodiny.

Vypravuju se do práce. Protože v úterý večer plavu, na ranní trénink do posilovny asi nepojedu. Nebo jo? Jo. Čas mám a na rozdíl od manžela jsem odpočatá, tak co. Po pětikilometrové jízdě na kole (Muž má štěstí, že jízda autem mi po městě připadne zbytečná, takže se s Minicyklistkou nemusí trmácet MHD, jakkoli pohodlná je, a tak má auto téměř vždy plně k dispozici) dorážím do fitka. Rozehřátá skočím rovnou k velké ose a oddřepuju svoje sety. S potešením zjišťuju, že forma je pořád dobrá, 50 kg není problém. Pokračuju přítahy v předklonu a vestoje k bradě. Dál ramena procvičím s kettlebell a svoji půlhodinu zakončuju hyperextenzemi v kombinaci s výpady s rotací. Všechno je v pořádku, Pasažér evidentně nemá nic proti. Sprcha, umělecká desetiminutovka před zrcadlem a jede se do práce. Muž mi jako ohleduplný partner včera večer nachystal svačinu i oběd (stejně jako já chystávám jemu), takže jedu přímo do zaměstnání, žádné přestávky a nákup hotových zmražených jídel.



V práci si užívám svých osmi hodin. Taky si užívám faktu, že za sebou můžu zavřít dveře na WC, aniž by se na druhé straně ozývaly protesty provázené boucháním a křikem. Během dne mám možnost konverzovat v odborném žargonu, uplatňovat svých x let vysokoškolského vzdělání a aktivně pracovat na svém profesním růstu. Těší mě vědomí, že moje penze se snad nebude moc lišit od mužovy. Ano, už teď myslím třicet let dopředu, připomněla mi to ostatně každoročně rozesílaná oranžová obálka s penzijní prognózou. Pokud půjdu do důchodu v 65 letech, budu mít o skoro o 20 % vyšší důchod, než bych měla při odchodu po dovršení 63. roku. Hmm, tak uvidíme.

Končím v 16.45 hod., jdu se převlíct do sportovního, abych si na kole odšlapala dalších pět kilometrů domů. Po cestě ještě nakoupím pár maličkostí. Muž určitě nakupoval, ale nepeče a tak většinou nemá potuchy, že mi právě došlo to či ono potřebné k úspěšnému pečení chleba nebo buchet. Taky musím vyzvednout balík na poště. Málokdy mám totiž trpělivost zkoušet něco v kamenném obchodě s čipernou Minicyklistkou pobíhající okolo, raději objednávám přes e-shopy, vyzkouším v klidu doma a vrátím stejnou cestou, pokud zboží nevyhovuje.


O půl šesté dorážím domů. Vítá mě vůně právě připravované večeře (a obědu na další den) a rozesmátá Minicyklistka. Dlouze se objímáme a povídáme si. Muž stojí v kuchyni a je rád, že se mu batole už neplete pod nohy. Teď se totiž plete pod nohy mně. Mám zhruba dvě hodiny, než odjedu věnovat se svému novému koníčku - plavání. Tyhle dvě hodiny trávím skoro výlučně v Minicyklistčině společnosti, která mě celý den neviděla a tak jsem pro ni vzácná. Listujeme v knížkách, povídáme si, vyjdeme před dům obhlídnout květoucí narcisy a poohlídnout se po veverkách a srnkách, které se často zdržují na dohled mezi stromy. Všichni tři/čtyři společně povečeříme, já umyju nádobí, abych aspoň trochu přiložila ruku k dílu. Vidím na Mužovi, že den byl dlouhý a že Minicyklistka nebyla v dobrém rozpoložení celou dobu. Přesto toho spolu stihli docela dost. Jako obvykle navštívili knihovnu a kroužek rytmiky pro děti, stihli nákup, spánek po obědě, nějaké to praní, udržovat bydlení v čistém stavu atp. No však to všichni známe. Tisíc malých věcí, ale umořilo by to i osla.

Odbila půl osmá a já balím tašku a odjíždím plavat. Doma nechávám dva unavené lidi, určitě spolu zvládnou i zbytek Minicyklistčina dne. Uklidit hračky, umýt, druhá večeře, pohádka a dobrou noc. Doba mezi pohádkou a "dobrou noc" momentem je někdy různě dlouhá, znám to sama a myslím na svoje dva nejmilejší při jízdě autem směr bazén. Dospělák by si přál, aby dítě konečně už zavřelo oči a usnulo, ale ne vždycky to jde bez zádrhelů. V duchu přeju Mužovi, aby všechno šlo hladce a on se mohl v klidu zřítit do křesla a na pár minut si odpočinout, než začne s přípravami na další den.


Kraulařský kurz se chýlí ke svému konci, zbývá už jen pár úterků. Dnes opět začínáme rozplavbou, následují technická cvičení a pak načínáme intervaly. Dnes je to 8x25 metrů s dvacetivteřinovým odpočinkem a - překvápko - jdeme na stovky. Minule byly "jenom" padesátky?! Zvládnu to? Snad trenér ví, co dělá. Ale co se může stát nejhoršího, uklidňuju se. Pokud přijde panika, buď se zkusím zklidnit, nebo to prostřídám znakem. O půl deváté večer už každý máme svoji vlastní dráhu. Vidím před sebou klidných padesát metrů modrozelené vody. Trenér nám připomíná, co už známe, ale co se často s novou výzvou zapomíná. Nenapalte tempo. Klidné obrátky. Moc se nenadechujte, ať neskončíte v kyslíkovém dluhu. A já si pro sebe opakuju - nekopej tolik. Vždycky, když cítím, že začínám plýtvat energií, přestávám kopat, to mě hodí zpátky do klidu. Připravit, jedeme na celou. Pět vteřin, čtyři, tři, dva, jedna... Teď! Pořádný odraz, pár záběrů pažemi, než poprvé otočím hlavu k nádechu. Klidné záběry paží, plynulý kyvadlový pohyb nohou. Hlídám si, abych tzv. nejezdila na kole, tzn. nekrčila nohy v kolenou. S tím jsem první týdny bojovala, jojo, to jen ten můj běh a cyklistika. Jen tak si máchám nohama a vizualizuju si "immersion swimming". Určitě se nemůžu chlubit tak ladnými pohyby, ale psychicky mi tahle představa pomáhá. Vlevo ve vedlejší dráze vidím před sebou maníka, který v kurzu vyčnívá nad všechny ostatní. Přezdívám mu Žralok. Ten se s tím nepáře, je daleko před námi. Koukám pod vodou na jeho techniku a přemýšlím o tom, že má fakt vychytaný pohyb paží pod hladinou a pořádný odpich. Jako by se každým záběrem zapíchl rukou do vody před sebou a popotáhl se o notný kus dopředu. Taky rukama nedělá žádné bubliny. Kouknu se, jak jsem na tom s bublinami já - levá ruka v pohodě, ta má přechod ze vzduchu do vody dobrý, pravá ruka dělá bubliny víc. Otáčím se a načínám druhou padesátku. Nohama pořád jen tak máchám. Plavu hlavou, nemá smysl se honit. Plaveme konec konců dva, tak ať se nezakyselíme.



První stovka je za námi! Moje první souvislá stovka v životě! Ježiš, mám obrovskou radost. Ostatní vypadají úplně lhostejně, jako kdyby takhle plavali každý den. No nic, třicet vteřin odpočinku a jdem na druhý úsek. Ze zkušenosti vím, že se mi poplave líp. Už vím, že stovku zvládnu, a to mi dodá klid a větší sebevědomí. Jo, je to tam. Soustředím se jen na to, aby se mi při nádechu nepotápěla natažená paže. A teď třetí stovka. Párkrát si zakašlu pod vodu, když se mi při nádechu dostane voda do nosu, ale neztrácím takt a tempo. Tohle jsem si v zimě nedokázala představit. Pak nás trenér opět překvapuje a říká, že s námi sice chtěl zkusit 3x100m, ale když plaveme tak dobře, zkusíme to ještě dvakrát. Přemýšlím, že čtvrtý úsek vypustím, přece jen jsem těhotná, ale pak převládne zvědavost. I čtvrtá stovka jde nad očekávání dobře. Sice už mi trochu ubývají síly a nastupuje únava, ale necítím se zahlcená. Před posledním úsekem nás trenér pobízí, abychom závěrečných padesát metrů vystupňovali a pořádně zapojili i nohy. Tak teda jo. Po obrátce začínám víc kopat. Vidím, že mám ještě pořád dost sil, že vlastně plavu s přehledem. Daří se mi zrychlit. No teda! Dnes jsem zvládla půl kilometru ve svižné rychlosti. Cítím, jakou energii ve mně tenhe poznatek vyvolává, a už teď se těším, až zase v týdnu půjdu plavat. Na závěr si povídáme o dalších možnostech jak pokračovat v plavání. Já osobně nějak velké ambice nemám, aspoň tedy do porodu ne. Příští rok bych ale chtěla zkusit open water a po pětatřicítce se přihlásit na Vansbrosimmet - 3km plavání - a zkusit tak Svensk klassiker. Během jednoho roku zvládnout Vasův běh, cyklistickou třístovku, třicetikilometrový běh v terénu a už zmíněné plavání.


Tenhle myšlenkový tok mě provází při převlíkání v šatně. Venku začalo pršet, ale co. Dnešek mě pořádně namotivoval. Už abych mohla jít zase plavat, vidím to ale nejdřív na pátek ráno. Domů se vracím o tři čtvrtě na deset. Muž má noční pohotovost u Minicyklistky, takže se nemusím o nic starat. Jen si nachystám věci do práce, dám sušit mokré plavky a zakousnu se do pozdní druhé večeře. To je panečku pohoda. Nemusím nic řešit. Doma je uklizeno a útulno, nádobí umyto, navařeno i na zítra a nadto můžu vypnout i v noci. Fakt, že většina mužů takhle žije každý den - tzn. práce, pozdní příchod domů, pohrání si s potomkem a poté čas na vlastní zájmy včetně dokonalého servisu doma - a že tohle všechno považuje za svoje právo a samozřejmost, mi v 21. století připadá naprosto mimo. Popravdě, já kdybych takhle žila každý (byť jen pracovní) den, velice bych se být mužem styděla. Vůči svému protějšku, vůči svým dětem.


No nic, předpokládám, že muži to tu nečtou, takže svým dětným čtenářkám přeju aspoň jeden den v týdnu strávený podle svých představ, ať už jsou to představy jakékoli!


Mějte se!



28 komentářů:

  1. paráda! smekám před takovými muži. mám jednoho doma a stále si k němu gratuluji... však víte... v našich končinách to není běžně :-) mějte se .-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Dano, a nápodobně!
      Jen mě napadlo, já před takovými muži nesmekám... Nějak nevidím důvod. Ocením, to jo, ale tohle my ženy děláme naprosto běžně, tak proč za to muže stavět na piedestal.
      Hezký večer!

      Vymazat
  2. Článek mě dostal, upřímně závidím... U nás je to "klasika", takže muž do práce, když přijde z práce tak si 5 minut pohraje s malým a pak jde dělat další práci kolem domu. Večer se spolu vykoupou a jde se spát... takže kromě koupání je veškerá péče na mě + nemám naprosto žádný volný čas sama pro sebe. Na jednu stranu vím, že vydělávat musí a že práce na domě je neskutečně mnoho, ale na druhou stranu mě to jednou zničí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chápu, ta monotónnost je ubíjející a absence volného času je doslova k zešílení. U nás se okolo domu dělá většinou o víkendech. Jinak naše jakž takž rovné rozdělení domácích prací a péče o dítě nebyly vůbec samozřejmostí, k tomu jsme se museli pracně dobrat a vlastně pořád ještě nejsme u cíle.

      Vymazat
  3. Já měla na jednu stranu "výhodu" v tom, že můj muž už jedno dítě měl - a měl (a stále má) ho ve střídavé péči. Takže moc dobře věděl, co znamená být s dítětem doma, pracovat a starat se o dítě zároveň... Ještě než jsme spolu začali bydlet, jsme se domluvili (bez jakýchkoliv námitek z obou stran) na tom, že každý z nás bude mít v týdnu jeden den - večer jen pro sebe a ten druhý se zatím bude starat o domácnost. Máme dům, práce je kolem něj spousta, ale své chvilky se nám daří hájit. Ve vaření se střídáme, v úklidu se střídáme (nebo vaříme a uklízíme spolu) - a je to v pohodě. Jsem ráda, že doma nemám "typického Čecha", co Vám budu povídat... ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To se Ti nedivím, Niki, a moc Ti takového muže přeju!
      Připadne mi obecně, že muži jsou málokdy vedeni ke starosti o rodinu jinak než najít si práci.
      A děkuji za obě přání!!

      Vymazat
  4. A ještě - držím palce, v plavání i v druhém těhotenství, Cyklistko ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Akorát bych teda chtěla vidět, který pracující muž si může dovolit věnovat se 2x denně svým koníčkům (posilovna + plavání) a k tomu ještě týž den strávit 2 hodiny hraním s dítětem. To mi teda moc jako typicky mužský den nepřijde...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Proč by si nemohl dovolit? Jaký si to uděláš, takový to máš, ne? Aspoň tenhle argument slýchávám nejčastěji z úst mužů.
      A vlastně s tebou souhlasím - málokterý muž, má-li v půl šesté na výběr mezi spánkem a svým koníčkem, si vybere koníček. A málokterý muž dokáže strávit smysluplné dvě hodiny se šestnáctiměsíčním batoletem a rozvíjet ho. Vlastně ten můj den není tak typicky mužský. To bych musela ještě o dost snížit level.

      Vymazat
    2. jasně, ty seš paní dokonalá a muži ti nesahají ani po kotníky. mají se ještě od tebe hodně co učit, že?
      proč by nemohl? třeba proto, že netráví v práci 8 hodin, ale 10 - 12? ale jo, možná je to ve švédsku jinak a dbá se na dodržování osmihodinové pracovní doby ve všech odvětvích a na všech pozicích. všude to tak ale takhle není.

      Vymazat
    3. Muži nesahají po kotníky většině žen, co se týká věcí, které oni sami často označují za smysl života (děti, rodina). A ano, měli by se od žen učit. Ženy zas většinou nesahají ani po kotníky mužům, co se týká tzv. mužských atributů - hrubá síla např. Najdi si jakoukoli statistiku týkající se neplacené práce v domácnosti nebo násilné trestné činnosti, třeba se od dojmů posuneš k faktům, co se týká zastoupení jednotlivých pohlaví v těchto oblastech.

      Jestli tě to uklidní, i ve Švédsku se ještě před padesáti lety pracovalo víc než 10 hodin denně a před sto lety lidi umírali na hlad. Evidentně jsou tu ale lidi ochotní dělat změny k lepšímu a ne jen vybíjet svoji frustraci na blozích.
      Doporučuju českým mužům (a ženám) - včetně tebe - aby začali u sebe, třeba si (snad i dřív než za padesát let) vyjednají osmihodinovou pracovní dobu a budou tak mít čas na hraní si se svými dětmi, nemluvě o možnosti věnovat se svým zájmům.

      Vymazat
  6. nechápu, proč když s tebou někdo nesouhlasí, okamžitě si vybíjí frustraci.
    musím konstatovat, že už dlouho jsem se nesetkala s někým tak arogantním.
    neustále napadáš jak muže, tak ženy, které chtějí být na mateřské, stavíš se k nim jako by to byly bezduché chudinky s vymytým mozkem, které si neuvědomují, jak je muži vykořisťují. že skutečně některá žena chceš být s dětmi doma, je pro tebe zřejmě nepochopitelné a okamžitě vyrukuješ s výchovou a patriarchátem. věř tomu nebo ne, ale člověk moc dobře pozná, jestli něco dělá jen proto, že by měl, že mu to tak bylo vštípeno rodiči/společností/výchovou nebo zda to dělá proto, že to tak on sám skutečně chce.
    nemám potřebu sledovat statistiky, nežuju ve statistické tabulce a nevidím důvod, proč bych měla soupeřit s muži, natož pak v hrubé síle.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokud máš odlišný názor, prezentuj fakta (založená na statistikách, které ovšem nechceš vidět), nebo nabídni osobní zkušenost. Nenabízíš ani jedno, zatímco já prezentuju (můžu prezentovat) obojí. Pokud máš dojem, že jsem arogantní, z jakého důvodu navštěvuješ můj blog?

      Na zbytek tvého komentu a další případné komentáře nemá z důvodů výš uvedených smysl reagovat. Ráda ti přenechám poslední slovo.

      Vymazat
    2. k anonymni:

      muzete s osamelou cyklistkou nesouhlasit ve vsem, ale je to jeji blog, nedivte se, ze si ho pise po svem.
      neznam ji vic, ale chapu ji jako raznou zenu, ktera si svuj zivot do velke miry utvari sama. a sve zkusenosti sdili. proc ne?
      nektere zeny chteji byt doma na materske, tak at jsou. pokud jim jejich vnitrni hlas rika, ze je to tak spravne, prece je nemuze rozhodit nazor nejake blogerky.
      a svuj nazor pred ni nemusi obhajovat.

      osamela cyklistka proste neni prumerna zena. jo taky s ni casto nesouhlasim, no a? beru si z tohoto blogu to zajimave, co me inspiruje a zbytek tady nechavam.

      me by vetsina zen odsoudila, ze o sebe malo pecuju v oblasti kosmetiky. jo, znam rasenku a stiny na oci a pouziju je na ples 1x rocne. zadne nocni ci denni kremy doma nemam, na plet mam mleko od nivey a na hory klasickou modrou krabicku s kremem. jo, uz mi je po tricitce, a mam to svoje sebevedomi si rict, ze radsi rano spim o deset minut dyl. jsem proto arogantni?
      citim svobodu se ke svemu telu v teto oblasti chovat, tak jak ja chci.
      a ze muj muz ma rad nenalicene zeny povazuji za naprosto samozrejme.

      pekne rano, jdu zase kojit, at mala neknoura. smena u male mi konci v sedm, toz at muzu rano spat dlouho nez uz muz nebude stacit ( zvladne vse, ale bohuzel mlecnou zlazu nema).
      Martina

      Vymazat
    3. Martino, nemám ve zvyku někoho odsuzovat za to, že něco dělá či nedělá (samozřejmě v určitých mezích, nemluvím o trestné činnosti apod.). Co mi u cyklistky vadí, je, že to prezentuje tak, jako že ona to dělá správně a ženy, které to mají jinak, byť jsou tak šťastné a spokojené, si vlastně jen nejsou vědomy svého vykořisťování. Viz třeba tohle: "...ženy, které jsou tak indoktrinovány patriarchálními hodnotami... ony si přece takový život svobodně vybraly - vybraly si, že doma dělají neplacenou práci (a dělají ji samozřejmě s radostí),že samy si vybraly své růžové oblečení ve skříni, samy si vybraly, že na ně muži pískají a hlasitě komentují jejich přednosti (aspoň se cítí žensky) a tak dál. Samozřejmě je všechno jejich svobodná volba, chraň bůh, aby někdy byly ovlivněny svým okolím."
      Vůbec nepřipouští možnost, že to skutečně může být svobodná volba, jako kdyby ona měla patent na rozum a věděla líp než ta která žena, jak to skutečně má a cítí. Podceňuje kapacitu ostatních žen rozpoznat, zda něco dělá pod tlakem okolí / výchovy nebo zda je to její svobodná volba vycházející ze srdce. Možná to tak nemyslí, ale mně to tak vyznívá. Neupírám zajímavosti jejím článkům a je zajímavé nahlédnout, jak to chodí jinde, či jak to má zařízené někdo jiný. Vadí mi odsuzování a neustálé útočení, jak na ženy, tak na muže. Toť vše.
      To, zda se líčíš hodně, málo nebo vůbec, je mi jedno. Ale nelíbílo by se mi, kdybys začla napadat líčící se ženy a vysmívat se jim za to. A to i přes to, že od porodu se líčím naprosto minimálně. Je rozdíl mezi tím dělat něco jinak než většina a kritizovat druhé za to, že to mají jinak než já, když o nich nic nevíš. Chápeš?

      Vymazat
    4. Anonymní,

      původně jsem na tvoje další komentáře nechtěla reagovat, ale nedá mi to. Čím víc píšeš, tím víc prozrazuješ (minimálně každou svou druhou větou), že o problematice rovnoprávnosti a feminismu nevíš vůbec nic. A nejen to, nejsi ochotna si o tom ani něco zjistit. Přesto (nebo spíš proto) máš potřebu se k tématu vyjadřovat urážkami. Ne argumenty či zkušenostmi, ale urážkami.

      Záměrně (nebo naopak nevědomky?) mě necituješ doslovně a vynecháváš ty nejdpodstatnější části, záměrně se v článcích, které píšu, snažíš mermomocí najít to, co se do krámu hodí tobě a tvé představě o tom, co píšu. Korunu jsi tomu nasadila svým komentem z 23. dubna 19:13 - vlastně ani nevíš, jak to myslím, ale vyznívá ti to tak.

      Určitě mi zase napiš, jak jsem dokonalá a arogantní a jak odsuzuju všechny kolem sebe, protože mám patent na rozum.
      Invektivám z tvé strany se lze jen pousmát.

      Vymazat
  7. Tvůj článek na mne působí dojmem,že jsi nesmírně sebedisciplinovaná a strukturovaná a samozřejmě proorganizovaná.Mám se co učit.Já svá tři těhotenství prospala,neumím si vůbec představit,že bych byla dávala posilovnu a kraulařský kurs.Občas procházka,basta. Ted' to ve svých 39 pracně doháním,posilovna,jóga,běhání a plavání prakticky denně něco.Důvodem je ješitnost,povolené břicho,které odmítám a sport pomáhá,jen nesmím vynechat:) S mým Mužem jsme si pronajali zahrádku,kde se děti vyřádí (a my si pořádně zamakáme)-ale už jsem narazila a narážím pořád na diskrepance.Pokud přijdu z práce,chci do zahrady nebo si jít zaběhat už pro to,abych si vyčistila hlavu.Přijde-li můj Muž z práce,svalí se na sofa a je vidět,že už prostě nemá energii na jakýkoliv jiný druh činnosti,než na odpočinek pasívního charakteru.Musím přemlouvat,motivovat.Jsme spolu 18 let,takže už poznám,kdy to má smysl a kdy je je lepší nechat ho hledět do ohně...Je to denní maraton.Máš pravdu i s těmi maličkostmi,kterých je 100000 denně. Zajímalo by mne,jak tráví volný čas Tvůj Muž? Věnuje se svým koníčkům ? Zvládá kromě modu dítě/uvařit/uklidit ještě se aktivně věnovat sám sobě ? Všímám si toho u svých kolegů a kolegyň docela dost,jak snoubí péči o rodinu se svými zájmy a je to zajímavý sociologický výzkum. :) Doufám,že nebereš mou úvaho-otázku jako nestydaté šmírování soukromí.Na Tvůj blog chodím ráda,protože máš čtivý styl psaní a ve snu by mne nenapadlo nazvat ho arogantním. (Naopak mi přišlo,že píšeš poslední dobou emotivněji). Přeji pohodové těhotenství a hodně zdraví !:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sebedisciplína a strukturovanost? No, to druhé asi jo, s tím prvním si nejsem jistá - mám totiž zoufale málo času pro sebe, když není nikdo, kdo by pohlídal, (ano, vím, že s druhým to bude ještě horší, proto to možná už teď kompenzuju, a ano, jsem si vědoma toho, že jiné matky jsou na tom mnohem hůř - pro rýpaly), tak se snažím maximálně využít každou volnou chvilku. Hlavně tedy v úterý, doufám, že čtenáři můj článek nepochopili tak, že takhle žiju každý den. Kromě toho mě ale velice motivují ty moje sportovní cíle, které po čtyřicítce mám :)

      Jinak jo, můj Muž má samozřejmě volný čas, narozdíl ode mě ho má víc (což mu občas nepokrytě závidím) a tráví ho aktivně, buď sportem, nebo muzicírováním. Myslím, že jsme dobří v tom si navzájem vypomoct, když vidíme, že ten druhý už to nedává, a říct mu "teď to tu převezmu já, ty si běž třeba zaběhat". A kupodivu oba dva okamžitě razíme ven vyčistit si hlavu, odnaučili jsme se říkat "ale ani ne, jsem fakt unavený/-á, třeba zítra". Protože zítra může být ještě míň času a chuti. Mno, tím jsem chtěla říct, že s příchodem mimina jsem opravdu pochopila úsloví "carpe diem".

      Jj, rozdílný přístup ke stejným věcem... Naprosto Ti rozumím, čestvý vzduch dělá divy. Vy jste o pár let starší než my, takže jsem docela zvědavá, jestli třeba i u nás postupem času začne víc lákat pohovka a třeba TV. Nevím, stát se to může. Jedna velice dobrá kamarádka mi kdysi řekla, že tak, jak mužský protějšek trávíval čas před seznámením (aktivně/pasivně), tak ho bude trávit i po pětačtyřicítce, poté, co děti začnou pomalu odrůstat. Nevím, co je na tom pravdy, tahle hranice je zatím v nedohlednu.

      Jak snoubí péči o rodinu okruh Tvých kolegů a známých?

      Děkuji za přání, kéž by pohoda a zdraví vydržely. Přeju totéž Tobě!

      Vymazat
  8. Tak teda, když jsem si přečetla tento příspěvek, zažila jsem něco, co už dlouho ne. Závist. Fakt jsem Ti neskutečně záviděla. Piš prosím Tě dál i o těchto tématech, pro mě je to zdroj motivace a nakopnutí k tomu věci kolem sebe měnit (dělám to teda už víc než rok a změny jsou minimální, ale třeba se mi i díky Tobě začne dařit víc:-)).
    Přeju pohodové těhotenství a vůbec, ať se Ti daří.

    Veronika

    P.S. Mám dojem, že to, co ironicky kritizuješ nejsou muži ani ženy obecně, ale Tvoje představa o průměrném českém človíčkovi. Pokud se v tom někdo najde, chápu, že to může vnímat urážlivě. Věřím ale, že ta Tvoje představa průměrného českého človíčka je trochu přitažená za vlasy a že už jsme se za poslední roky taky někam posunuli (nebo mám jen potřebu hájit "svůj tým"?).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Veroniko, a ráda bych se zeptala, závist kvůli čemu (možná to má souvislost na mou odpověď k Tvému P.S.)? A taky by mě zajímalo, jaké věci měníš kolem sebe a jakým způsobem to děláš? Nemyslím to rýpavě, ptám se jako obvykle ze zvědavosti.
      Děkuju za přání! Ať se daří i Tobě!

      Vymazat
    2. Ahoj Cyklistko, záviděla jsem (resp. závidím) Ti ten čas pro sebe. Ten já nemám a nedaří se mi ho získat. A to jsem myslela i tím, že se snažím věci kolem sebe měnit. Byla jsem zvyklá být hodně samostatná, spoustu věcí jsem zvládala sama, na nikoho jsem se nemusela spoléhat. Najednou po narození naší dcery se mi svět převrátil vzhůru nohama a pochopila jsem, co znamená "čas pro sebe". Kolem sebe ale vidím spoustu kamarádek, kterým sladit rodinu s hodně malými dětmi, koníčky a práci jde, protože jejich partneři jim vycházejí vstříc. A teď si ani nechci stěžovat na svého muže, který má hodně práce, ani ho obhajovat (práce má tolik, kolik si nabral). Pár hodin týdně pracuju, za což jsem moc ráda, ale koníčky, ty šly víceméně do háje. No a protože těmi koníčky myslím sport - hlavně běh, kolo a plavání, tak mě prostě Tvůj příspěvek dost oslovil :-)

      Vymazat
    3. Tak já bych opravdu chtěla podtrhnout, že všechny moje dny v týdnu nevypadají jako úterky. Svoje sportovní ambice, neřku-li blogování, četbu a další koníčky jem musela zkrouhnout opravdu razantně, běh např. jsem zachovala hlavně v podobě transportu do a z práce, kolo momentálně stojí a odpočívá (to závodní) a plavání, to mi teď pomalu nahradilo běh, když zas už nemůžu/nechci běhat. A svoje veškeré zájmy si holt odbývám, když se doma už nebo ještě spí (pokud ten den nejsem v práci), nebo před prací, což zase znamená vstávat minimálně v pět či půl šesté, abych všechno stihla.

      Nevím, kolik času uplynulo od narození vaší dcery, ale řekla bych zhruba totéž, co jsem slýchávala já sama od jiných - "ono se to srovná". Nevím, jak to dělají ostatní sportovně založené matky (a že pár švédských blogů sleduju a je neuvěřitelné, co ty ženy stíhají - připravovat se třeba s desetiměsíčním prckem na Ironmana, wtf?), mně pomohla dělená rodičovská a sport časně ráno. Držím Ti palce, abys taky na něco přišla.

      Jo a k Tvému P.S. z prvního komentáře. Parodovala jsem patriarchát obecně. Fakt, že velká většina mužů (českých, švédských, úplně jedno, je to všude na světě stejné) si odpracuje svých x hodin v zaměstnání a pak si domů přijdou pohrát se svými dětmi. Načež se seberou a jdou si zase po svém.

      Vymazat
    4. Ahoj Cyklistko, odpovídala jsem Ti, ale komentář se mi smazal před odesláním, tak jsem chvíli sbírala energii a čas to napsat znovu :-)

      Chápu, že takto nevypadají všechny dny a přijde mi, že sis našla (jste si s Mužem našli) váš kompromis, abyste oba měli čas i na něco svého, i když je jasné, že s malým dítětem (nebo potom se dvěma) je to prostě jiné.

      Já to aktuálně dělám tak, že chodím na cvičení s kočárky, případně cvičím doma, takže fyzičku si udržuju. Jednou týdně běh jako dopravní prostředek na konzultaci (7 + 7 km). Časné ráno a pozdní večer u nás zatím dopadají neúspěšně - kojím a malá se často budí. Ale ten čas přijde :-)

      No a s tím patriarchátem, já to postupem času nevnímám tak ostře jako ve 20, kdy bych si v tomto s Tebou kápla do noty (je mi 27), nevím, jestli je to tím, že jsem "rozumnější" nebo rezignovanější :-)

      Každopádně Tvůj blog čtu fakt moc ráda, baví mě.

      Ať se daří!

      Veronika

      Vymazat
    5. Děkuju, Veroniko!
      Ad cvičení: No vida, strukturu máš, víš, co chceš, a máš taky pravdu v tom, že Tvůj čas přijde. Důležité je vyjít si vstříc doma, péče o dítě je neplacená práce 24/7, od které je taky zapotřebí občas na chvilku zmizet.
      Ať se daří i Tobě a Tvojí rodině a ať zase brzo najedeš na svoje oblíbené aktivity!

      Vymazat
  9. Ahoj, po dlhej dobe som si sem sla najst obrazok babynest a pozeram, ze cakas druhe. :) Gratulujem, asi mame podobny termin, co? Ja zari. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Bežkyňo, děkuju a taky gratuluju! Já čekám v srpnu.
      Přeju vám, ať jste zdraví a v pohodě!

      Vymazat
  10. Výborný článok, presne takto to máme naplánované s priateľom, keď raz budeme mať dieťa. Prajem všetko dobré, nech sa darí tebe aj tvojim blízkym a nech vám všetko pekne klape ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Olivia, i Tobě ať se daří a vyjdou Ti plány před narozením i po narození dítěte;)

      Vymazat

Děkuju za váš čas, který věnujete čtení článků a psaní komentářů!